Neumíráme, dál plujeme vesmírem

Ó mocný facebooku – i smutné chvíle s tebou člověk zažívá. Vždycky je něco poprvé; a poprvé jsem poznala, jaké to je, když umře nečekaně někdo, koho máte v přátelích. Pokusím se být neadresná, i když mnozí budou vědět, o kom mluvím.

Seznámili jsme se s prací na projektu, který zkrachoval. Spojila nás několikaměsíční práce a pak krátké souznění nad mizérií, která nás potkala. Nikdy jsme se neviděli, vykali jsme si, ale občas si napsali; jednou, dvakrát, třikrát za měsíc pár vět nebo rozebírali problém, který mě byl většinou dost vzdálený a on jím žil. Brala jsem ho jako člověka velmi chytrého, s množstvím informací, s nevídanou empatií, filozofa, vedle kterého jsem si připadala taková – nedovzdělaná. Vážila jsem si ho, mluvila jsem s ním s velkým respektem, ctila jeho názory. A najednou se objeví zpráva, že nečekaně zemřel. Člověk o šest let starší než já, jen jsem tušila, že zřejmě žije sám, cítila jsem z něj takový podivný smutek, smutek, který v sobě nesl zřejmě za mnoho jiných, laskavost i stesk po něčem, co nemůže mít… a najednou se na jeho facebooku objeví zpráva, že nežije. Ještě teď se mi svírá srdce úzkostí. Asi jsem odvykla na blízkost smrti… a přitom dobře vím a jsem si toho vědoma, jak tenká je hranice mezi životem a smrtí. Představuji si ji jako předěl mezi nádechem a výdechem… Došlo mi, že ho neznám, že jsme na sebe prostě jen náhodně narazili a řekli si dobrý den, jak se máte, já se mám také tak nebo jinak, líp nebo hůř. Jen se naše pracovní cesty protkly a přesto cítím obrovský smutek, protože myslím a cítím, že je za kým. Možná se do tohoto zvráceného světa se svými hodnotami nehodil. A možná je to všechno jinak, jen si ho idealizuju. On zemřel, ale jeho facebooková stránka žije dál. Žije si už svým životem. Člověk a památka na něj tak získává další rozměr, dosud netušený. Odešel, ale stopa jím zanechaná je horká a lidé do ní mohou klást květiny jako na oltář. Milá slova, poděkování, básničky, i parte, které leccos prozradí. Slza mi opět stéká a to jsem ho téměř neznala. Jakou bolestí musí člověk procházet, když mu zemře někdo blízký? Nevím, proč se ptám, když to dobře vím. Je potřeba si to připomenout aspoň takhle? Zase nevím… slza stéká už ne jedna, a já jdu zapálit svíčku. Stopu zavane vítr, otisk živého člověka pomalu vychladne, protože nepřibudou další zprávy a Velké Oko ji možná po čase samo odstraní. Téměř souběžně se objevila informace, že vědci objevili duši. Cituji: „Jakmile člověk zemře, kvantové informace zůstávají žít mimo tělo ve vesmíru jako duše.“ http://procproto.cz/objevy-2/vedci-nasli-dukaz-o-existenci-posmrtneho-zivota/ Lidská duše prý neumírá. Tak snad na sebe jednou narazíme.