Kam se hrabe švihadlo

Když jsem někdy před rokem poprvé v životě viděla reklamu na švihadlo s digitálním počítadlem, zůstal mi málem rozum stát. Fakt jsem netušila, co všechno jsem v životě prošvihla a co jsem v dětství neměla.

Nechápu, jak jsme chudinky malé mohly skákat přes švihadlo, které nám nepočítalo přeskoky a spotřebu kalorií, nemělo časovač s funkcí alarmu, o ergonomicky tvarované rukojeti s protiskluzovými vsadkami nemluvě. Nastavitelná délka až do tří metrů už by byla jen třešničkou na dortu. V jakém středověku jsme to proboha žili? Nebo naopak – v jaké sci-fi době se pohybujeme teď? A tak mě napadá, co bych udělala tehdy se švihadlem, kdyby mi na hřišti došly v podvečer baterie? Asi bych s ním pěkně švihla někam do kopřiv. Pro samou techniku jsme zapomněli na normální přirozený lidský pohyb. Je sice fakt, že v padesáti asi skákat přes švihadlo už nebudu, ať už digitální nebo klasické, ale i tak – je to prostě pěkně švihnutý nápad. Za sebe říkám – švihadlo si fakt už kupovat nebudu. Tím pádem sice nevím, o co přicházím, ale budiž. Všechno mít opravdu nemusím. A končím, musím sebou pořádně švihnout, abych stihla ještě knihovnu. V ní sice knížku žádnou nešvihnu (maximálně sebou švihnu někde po cestě, když budu moc spěchat), ale zato ten požitek ze čtení – to je k nezaplacení. Kam se hrabe švihadlo…