I andělé jsou jen lidé

Měla jsem toho dne šílený fofr. Už od rána něco viselo ve vzduchu a jen jsem marně tápala v paměti, zda jsem něco nezapomněla připravit či proč mi vlastně ta kontrolka v hlavě bliká tak neodbytně…Znala jsem ten pocit už moc dobře.

Vždycky jsem měla pocit, že vidím za sebe. V duchu se mi to zobrazovalo jako malá lucernička pohybující se kdesi vzadu u hlavy, která se s neodbytností neustále rozsvěcuje a výstražně bliká jako majáky na sanitkách, řítící se městem a zachraňující, co se ještě zachránit dá. Zvláštní bylo, že moje kontrolka sice měla všechny vlastnosti moderního přístroje, ale v podstatě vypadala jako lucernička z dob pana Broučka. Asi to tak je u mě se vším. Schopnosti ovládat jakékoliv moderní stroje a přístroje se ve mě bijí s chutí zůstat staromilec, nechat vše při starém a nezrychlovat dobu všemi těmi útočícími zvuky a displeji mrkajícími na mě a okolí. Občas se mi vybavuje Chaplin, jak se zoufale snaží stíhat práci na neúprosně běžícím pásu a připadá mi, že zrovna tak ubíhá a zrychluje se pás života, po kterém šlapu já a který se jednou přetrhne a navždy zastaví sériovost mého počínání. Obraz umocňuje ještě ona černobílá barva a nevím proč, moje lucernička vzadu v hlavě je také černobílá, i když jako maják na pustém ostrově bliká a bliká a bliká a červeným světlem rozdírá šedou kůru mozkovou a snaží se mi něco naznačit… co jen to safra má být? Přemýšlím, co jsem zase mohla opomenout, kde jsem měla být, co jsem komu slíbila, co je vlastně za datum… a najednou unavená kontrolka zhasla a mě se naopak rozsvítilo v hlavě, protože v ten moment jsem věděla, že dnes je prostě dnes, že 17. červenec je provždy zařazen mezi významnými daty mého života, i když pro lidstvo zas tak významná nejsem, ale kdoví, ještě neumírám, ještě pořád můžu něco důležitého nebo užitečného vykonat, přestože to tak nevypadá, ale ono to nevypadalo víckrát a vždycky se našel někdo, kdo překvapil… Odbočuju, ale už vím, proč blikalo jak o život, tehdy totiž o život šlo a moc nechybělo a moje kontrolka by se přestěhovala do hlavy k někomu jinému a blikala by výhružně na jinou či na jiného. Tenkrát, onoho památného 17. července, který si pamatuju už jen já a možná ještě můj anděl strážný, který tehdy byl ve stavu nejvyšší pohotovosti a bojím se, že si i křídla zmáčel… Věřím, že andělé jsou s námi a nebýt jich, není naše pouť mnohdy tak dlouhá. Prostě jsem jela a neblikalo mi nic, žádná kontrolka nebyla v pohotovosti, v tom vedru chcípala i věčná světýlka, nic mi neříkalo, nejezdi, dnes prosím tě ne, protože já bych ten hlas poslechla a všechno, co by šlo, bych odložila. Tehdy prostě závory nespadly, světla nesvítila, kontrolky neblikaly ani bíle, ani červeně… jen ten anděl zůstal někde v pohotovosti… Jela jsem poklidnou rozpálenou krajinou, ve které líně švitořily vlaštovky a vzduch se tetelil, jak to umí jen v červenci. Nikde ani živáčka, všechno živé v tom poledním žáru zalezlo někam do hloubi zeměkoule nebo se stáhlo k pólům za chladným vzduchem, co já vím, kde všichni najednou byli… jen já a rozžhavená krajina a pak v zatáčce ten divný velký vůz, který se řítil na mě a otřel se o mě tak smyslně, jak to dokáže jen rozpálený muž při tanci… A smyslnost jeho ďábelského počínání spočívala v tom, že mě vytlačil přes krajnici a já se kutálela ze svahu jako míč, barevný ale nekulatý, a rychleji a rychleji se přibližovala hladina přehrady, vedle níž jsem onou zběsile horkou krajinou jela a najednou zvuky utichly a já se pomalu vnořila do chladivé vody, kam jsem s mlasknutím zajela jako nůž do dortu, ale to už jsem asi nevnímala, to mi jen pak vyprávěl můj anděl strážný, který i přes to šílené vedro letěl náhodou kolem a musel si rychle zmáčet peří na svých křídlech, jestli nechtěl přijít o svou dušičku, za kterou možná v nebi dostával nějaké dividendy a se kterou nikdy neměl moc práce… možná mu to bylo i příjemné, protože v tom horku to nemohlo být nepříjemné ani mě, i když jsem o tom vlastně nevěděla. Andělé vědí, kdy mají kde být a tenhle nebyl výjimkou. Vím jen, že za měsíc, když jsem se probudila, už nebyl žhavý den, naopak, pršelo, mračilo se na celý svět, okna slzela a já nevěděla, kde jsem, kdo jsem, co jsem a proč jsem… a pomalu jsem se dostávala dlouhými cestičkami zpět mezi své bytosti, které mám ráda a které milují mě a anděl mě zase doprovázel, tentokrát už se vší vážností a důstojností a nebeský chór mi hrál něco mezi Bachem a Pink Floyd. A mojí žárovčičce v lucerně tam vzadu v hlavě kontakty nezrezivěly, naopak jakoby se tou vodní koupelí celá pročistila a kontrolka od té doby bliká jasněji – a já ji vždycky poslouchám, protože vím, že můj anděl strážný už nechce mít se mnou tolik práce, jako měl tenkrát a že je to taky jen unavený anděl, který musí létat za svými klienty a má toho někdy plné zuby. A dohodu jsme uzavřeli jen ústně a platí… a tak dnes vím, co mi ta kontrolka říká, že 17. červenec je vždycky zapsán v mém rodném listě neviditelným inkoustem a proto moje lucernička dnes bliká oslavně a s chutí a radostí. Knot je určitě od té doby kratší, ale svítí a dokud svítí, potud svítím i já a šířím světlo. Protože, jak řekl klasik, kdo světlo nešíří, neměl by alespoň zaclánět…