Chandra

Navštívila mě chandra. Matně jsem tušila, co to je za potvoru, ale že si troufne přijít až za práh mého bytu, ba až přímo do mé postele, to mě naštvalo.

Táhni, říkala jsem si, když jsem zůstala celou sobotu ležet v posteli, bez chuti k jídlu zato s nechutí ke všemu a mírnou tupou bolestí hlavy. Ležela jsem, čučela do stropu a říkala si, jak je to všechno k ničemu, veškeré pinožení, snažení, stresy a usnula jsem. Totéž jsem v tom dnu opakovala asi pětkrát. Spánek jsem střídavě přerušovala čučením na bednu, jejíž obsah mi okamžitě unikal. Tak jsem se dnem dopotácela až k půl druhé v noci, kdy jsem konečně zase usnula. A ráno nanovo. Když už se mi zdál před polednem další z nekonečné série těch nejblbějších snů, donutila jsem se vstát a kopnout chandru do zadních partií. Šlo to. Možná si tělo řeklo o nějaký odpočinek, který bych mu jinak nedopřála. Takže nevím, jestli jí nemám být za něco vděčná. V každém případě doufám, že se tu hned tak neukáže.