Kde není svoboda slova, tam je to nahnuté i se všemi ostatními projevy vlastní vůle. Nejlépe se vládne němým, slepým a hluchým. A blbým. Panstvo se nás snaží takovými mít.
Kdo brání lidem říkat, co si myslejí, připravuje si průšvih do budoucna. Oni to totiž i tak někde někomu řeknou, někam napíší, nebo se podle toho zachovají. Jen budou víc naštvaní.
Jak to bylo se svobodou slova v časech vlády jedné strany si ještě mnozí z nás pamatují. Soudruzi byli na některé věci citliví jak stará panna na dobrou pověst. Bylo nemyslitelné se bavit například v tramvaji o roce 1968, přinést do školy knížku vydanou opisem v samizdatu, třeba Černé barony od Švandrlíka, nebo brnkat na kytaru na vánoční besídce Krylova Anděla. Což nikdo nezkoušel. My, šedá zóna, jsme autocenzuru měli už v krvi a věděli jsme, co si můžeme a kde dovolit. Samozřejmě, že Svobodnou Evropu jsme poslouchali všichni, já četl Rychlé Šípy a kluci hltali Beatles. U několika pivních desítek v knajpě Severka jsme všechno vyřešili i o pár let později. A zdálo se, že to tak bude navždy, jak soudruzi na každém rohu vyhrožovali. A nikdy jinak.
Bratrstvo rudé pracky nebylo zdaleka samo. Za Protektorátu během 2. světové války musely být radiopřijímače opatřeny nálepkou „Pamatuj, poslouchání zahraničního rozhlasu je zakázáno a trestá se káznicí nebo i smrtí!“. A kdo četl Švejka, jistě si vzpomene na slova hostinského Palivce pronesená na adresu obrazu císaře pána. I Švejk skončil na policejní stanici pro pobuřování.
Ještě před několika málo lety jsem si myslel, že slova s polistopadovou svobodou ztratila svou váhu. Ovšem během kampaně Covid-19 se naplno ukázalo, jak je to v tomto státě míněno se svobodou projevu a názoru. K rozhodovacím procesům ohledně restrikcí proti obyvatelstvu byli přizváni pouze odborníci vyhovující svými pružnými názory zahraniční vrchnosti, čili WHO. K jejich motivaci a důsledkům jejich rozhodnutí by se měly vyjádřit nezávislé soudy. A odměnit i služebné politiky. Ale kde vzít soudce?
A přestože se zdálo, že současné panstvo si nedovolí šrouby už více utáhnout, ukázalo se, že dosud nemyslitelné není nemožné. Několik týdnů poté, co začala válka na Ukrajině, zmizelo na pokyn shůry několik webových stránek. Za nějaký čas se sice opět objevily, ale lze ještě mluvit o svobodě slova?
Úpadek státu začal už v zárodku jeho vzniku jánabráchismem. Kdo z Charty ´77 neseděl alespoň v parlamentu? Lhaní. Zlodějina. Vlastizrada. A cenzura. A opět autocenzura?
Mám se bát mluvit?
-------------------
Čulibrk použil aforismus pana Jana Sobotky. S jeho laskavým svolením.
