Nikdo není svatý, ani ten, o kterém si to myslíme. Jde jen o to, nakolik jsme jeho nedostatky a přešlapy ochotni tolerovat a chápat. I největší duchové a géniové byli občas chybující lidé.
Zdálo by se, že větší člověk bude mít větší stín. Ale ono záleží, odkud na koho svítí. Jistě, dělám si legraci, tak doslovně fyzikálně toto téma pojmout nehodlám.
Aby bylo možné slušně přežít, je nutné občas udělat nějaký ten kompromis. Neboli cosi, co zcela neodpovídá vlastní představě o správném chování. Lze si to ospravedlnit nezbytností, jinak nedosažitelným cílem, zájmem rodiny či něčím jiným ušlechtilým a někdy i tím, že je to jen dočasně. Nicméně provádí-li to člověk často, zvykne si. Pokud jen někdy, hryže ho svědomí.
O čem mluvím? Za minulého režimu se většina národa přizpůsobila zhovadilým a pokryteckým praktikám systému ovládanému soudruhy. Chápala, že pro přežití je třeba držet hubu a krok, příliš nevyčnívat a hlavně nekritizovat panstvo a jeho svatou věrouku. Menšina národa záda neohýbala, a proto přes ně občas dostávala ránu bičem. Život neměla snadný a jednoduchý, zato ale asi lépe spala. Počátkem normalizace se zkoumal postoj ke vstupu spřátelených armád. Rodiče se hlásili do strany, aby jejich děti byly přijaty na vysokou školu. Stát byl srostlý s KSČ do té míry, že nebylo téměř možné nebýt v odborech, vyjet za západní hranice bez dobrozdání uličního výboru nebo číst v každých novinách něco jiného. Když vyšla na svět Charta77, na schůzích se podepisovaly rezoluce, které ji odsuzovaly, ačkoli ji nikdo nečetl. Do jaké míry kdo za sebou táhne své stíny a svědomí?
Avšak nesvádějme vše na komunisty. Po změně politické garnitury se způsob kolaborace občana se státem jen proměnil. Po počátečním nadšení ze svobody se šrouby opět začaly nenápadně utahovat. Znáte to přeci o těch žábách, co se vaří v kotli a libují si, jak je hezky teploučko, že? Vše je stále těžší a komplikovanější. Založit si živnost, správně zaplatit daně, získat vlastní bydlení. Jsou lidé, kterým na facebooku mizejí účty, jsou nesmyslně vysoké daně, zákonů a omezení přibývá tolik, že se v nich ani profesionálové nevyznají. Brzy se nebude ani smět topit uhlím a pít brčkem. Politici, kteří lhali a kradli před časem, se nám znovu lísají do přízně. A davy nespokojených a podvedených hledají spásu na Letné a Václaváku. Ovšemže marně.
Čulibrk ví, že bez světla by žádný stín nebyl.
