Vážíme si sebe tak málo, že musíme stále patřit k Východu nebo k Západu? Nemůžeme alespoň zkusit být sví? Neklanět se před primitivy a omezenci, ani před arogantními spasiteli? Říká někomu něco národní hrdost?
O České republice se tvrdí, že je srdcem Evropy. Čímž se snad myslí její poloha na mapě. Pokud by šlo o její funkci, pak si dovolím pochybovat. Kdybych chtěl být opravdu kritický, tak by nám lépe příslušelo přirovnání k tlustému střevu a následně řitnímu otvoru.
My, Češi, máme stále pocit, že je nás málo, že je malý náš stát, a že se tedy proto musíme k někomu přimknout. K nějakému mocnějšímu sousedovi. Za první republiky jsme stáli v obdivu a pozoru před Francií a Amerikou. Až nás to stálo Sudety a potom i zbytky veškeré samostatnosti. Ta byla ostatně vždy jen na chvíli a i tak iluzorní. Protektorát pominul, ani jsme si nestačili zvyknout. Po válce jsme se stali kolonií Stalina a dalších satrapů z Ruska, a po konci studené války jsme se schovali pod křídla velké kvočny NATO. A znovu jsme německým protektorátem, jen nyní už to většině obyvatel nevadí. Ostatně už se nezatýká a nestřílí, jako za heydrichiády. Jen se postupně omezují svobody. A občas vládci vyhlásí stanné právo a zákaz vycházení. Primitivní a průhlednou manipulaci obyvateli rudým bratrstvem nahradila indoktrinace nesmyslnými poučkami jejich následníků.
Ti, kteří tvrdí, že jsme malí, mají nicméně v něčem pravdu. Naše armáda je dnes natolik bojeschopná a početná, že pokud by se jeden gang narkomafie rozhodl převzít moc v Česku, měli by chlapci co dělat celé dopoledne. Pak by si šli sednout do nějaké větší restaurace, třeba do Kongresového centra. A zbytek dne by slavili. Ale stálo by jim to za to?
Malí jsme i v jiném slova smyslu. Zapomněli jsme, že vlast není sprosté slovo. Že je to cosi, za co stojí bojovat. Stejně jako za svobodu, za čest, za dědictví předků a vůbec podobné pojmy, věci a vlastnosti. Žádný národ, alespoň v našem okolí, není ke své identitě natolik vlažný jako Češi. Vše, co se u nás kdy událo převratného a revolučního, se stalo až teprve v důsledku událostí u sousedů. Snad až na husitské války. Ale ani tím si nejsem zcela jistý. Stejně tomu bylo i o Velké Sametové, a podobně to bude platit i o třenicích, které vypuknou v důsledku vlády nynější politicko-ekonomické mafie.
Buďme rádi, že jsme jenom v řiti. Až budeme v hajzlu a spláchne se…
-------------------
Čulibrk použil aforismus pana Jana Sobotky. S jeho laskavým svolením.
