Nic netrvá věčně, ani věčné časy. Někdo odchází, někdo přichází. Co bylo dnes, zítra není – jak zpívá Bob Dylan. Což ve špatné době opravňuje mít sklony k mírnému optimismu. A naopak.
Nic není stálé a věčné. Co se hýbe a mění, je živé, co je strnulé a v rozkladu, je mrtvé, neživé, bezduché. Mění se lidé, režimy a vlády, naše potřeby a hodnoty. A čas od času i budoucnost a minulost.
Patřím k pamětníkům normalizační éry. Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak! Což bylo jedno z hlavních hesel oné doby. Vyjadřovalo odhodlání komunistické strany za žádnou cenu nedopustit kacířství u poddaných, kdyby ti snad požadovali občanské svobody, nebo alespoň trochu povolit řetěz. Věčné časy naštěstí skončily sametovým listopadovým převratem. Okupační vojska odešla a tím udělala radost všem soudným lidem.
Vždy, když trvá něco příliš dlouho a nechce to odejít samo, člověku i lidem způsobí potěšení, naplní-li se toužené očekávání. Tak se stalo při každém konci všech režimů, které utiskovaly podrobené občany příliš. Vždy to pak zpočátku vypadalo velmi nadějně. Dokud se opět profesionální politici necítili pevní v kramflecích. V tomto ohledu se nelyší komunistický puč v únoru 1948 od převratu v roce 1989. Tak se děje, je-li ve funkci kdosi, kdo by tam být neměl, a není síla a moc, která by ho vyhnala. Jen smrt nebo jmenování na vyšší postavení. Vzpomeňme, kolik optimismu a dobré nálady se vlilo národu do žil, když odstoupil prezident Novotný a Dubček začal ukazovat lidskou tvář. Když se ukázalo, jak nemohoucí a neschopný je Milouš Jakeš. Když Miroslav Štěpán projevil tolik samolibosti, že ho dělníci vypískali. Když v roce 2013 začali být stíháni někteří zloději a korupčníci z řad poslanců. Ti, pravda, byli poté osvobozeni. Což jen potvrzuje, že radovat se předčasně znamená zklamat se brzy.
Kvůli odchodu některých postaviček z politiky se plní náměstí a celkem lehce se odvádí pozornost od jiných problémů. A nenápadně přicházejí další a jiní, aby škodili, kradli a lhali ne méně, než ti dosavadní.
Jsem raději, jestliže přichází něco dobrého. Ať už do politiky, do veřejného prostoru mezi lidi, nebo když u nás doma zazvoní nějaký kamarád. Ono z toho dobrého a příjemného se nedělá zas až taková senzace. Nebo si vzpomínáte, kdy jste naposledy četli, že oblíbenost prezidenta dosáhla 90 %, rozpočet za loňský rok skončil v přebytku, nebo že životní úroveň Němců už pomalu dohání Čechy?
Jasně, že lžu. Ale bylo by to krásné.
