Zkreslené vidění - Splněné přání

Člověk by měl mít stále něco dobrého, skvělého a kýženého před sebou. Nějakou vizi, o jejíž naplnění by usiloval. Ale právě ta cesta stojí za to, aby si ji užíval.

Je chválihodné, přirozené a troufám si tvrdit, že i nezbytné, aby měl člověk před sebou nějakou kýženou metu, ke které směřuje, o dosažení které se snaží.

Jenže nejde pouze o to, aby o cosi usiloval, ale také jakým způsobem toho dosáhl a jak si s tím dál poradí.

Může mne trefit šlak, když vidím, jak některé maminky během nakupování v supermarketu svým dětem dají do ruky na co si ty ukážou. Předpokládám, že pak vše u pokladny zaplatí, samozřejmě. Ale takto jsou lidé už odmala utvrzováni v tom, že je správné, když dostanou co chtějí a kdy chtějí. Za několik let poté ti prckové vyrostou a jejich nároky s nimi. Vydělávají si, ale chtějí bydlet sami nebo se svou novou rodinou, nemít auto by nepřežili, chtějí i různé další věci. Nicméně rodiče už dali dost a ani plat nestačí, tak si tedy půjčí. Je jedno kde, hlavně rychle a balík. Vracet ale nejsou zvyklí. A teprve v dospělosti se to učí.

Ne nadarmo se chodí do důchodu až ve stáří. Já sám bych nejraději odešel do penze tak ve třiceti letech. Ne, že bych se cítil tolik opotřebovaný, leč bylo by příjemné dostávat peníze a navíc dělat jen to, co mne baví, klidně i zadarmo. Avšak vše nejlepší nakonec, pokud se toho dožiji. Protože tak ideálně ještě naše ekonomika nefunguje. A dlouho nebude. Zatím již několik tisíciletí trvá otrokářský řád, a přestože je už na vysokém stupni kultivace, jeho podstata stále trvá. Proto lidé převážně dělají to, co z existenčních důvodů musejí. Dokud mohou.

Ano, chtěl bych, aby všichni lidé byli zdraví, slušní, přívětiví a usměvaví, aby mě měli rádi, aby byla radost je potkávat, mluvit s nimi a vůbec s nimi příjemně vycházet.

Ano, chtěl bych, aby v našem městě vše fungovalo, autobusy jezdily včas, zeleň rostla všude, kde je to jen možné, prodavačky se nemračily a neštěkaly, a aby zmizely z ulice podezřelé existence.

Ano, chtěl bych, aby má vlast nebyla jen mým státem, ale sebevědomým společenstvím lidí, kteří vědí, co chtějí a jak toho dosáhnout.

Myslím ale, že ještě dlouho se nebudu muset bát splnění svých přání. Doufám, že ráj je zatím dost daleko.