Je dost lidí, kterým by více sebekritiky neuškodilo. Těm sebevědomí zpravidla neschází. Naopak přehnaná sebekritičnost zaručuje neúspěch.
Kdo si nevěří, ničeho nedosáhne. A kdo si věří příliš, uspokojuje své ambice často v politice. Sebedůvěra s inteligencí nejsou na sobě nijak závislé, ale pokud se už sejdou, a přidá-li se ještě dostatek bezohlednosti a egoismu, máme člověka nebezpečnějšího, než je kterýkoli ambiciózní blbec.
Mnozí politici jsou podle nemála renomovaných psychiatrů a psychologů velice schopnými psychopaty. Takový člověk má v repertoáru více tváří, přičemž ukazuje právě tu, která mu momentálně dělá nejlepší službu. Dokáže si vlídně pohovořit s dětmi na začátku školního roku a za pár minut odvolat ministra. Jde si za svým, bez ohledu na cokoli. Rád riskuje, šikovně manipuluje s lidmi, dokáže cokoli slíbit. Co jsou to pevné zásady nebo čest, není mu známo, zato přizpůsobivost a touha po moci mu cizí nejsou. Bez sebevědomí by ani nebylo možné v českém politickém rybníčku přežít. Ostatní pirani jsou vždy hladové a slabost vadného kusu je pro ně svůdná a lákavá.
Ale nač chodit do politiky? Sám sobě může být každý vzorem i odstrašujícím příkladem. U mne vše začíná ráno v koupelně u zrcadla. Toho člověka sice odněkud znám, ale dá mi práci přesvědčit se, že jsem to já. Obličej jak brambora, zuby důchodce před nasazením protézy, slepené oči, vlasy naštěstí skoro žádné, tedy žádné hnízdo již několik let nehrozí. Když se dám na WC a v koupelně do pořádku a najím se, mohu vyjít z domu. Ne, že by se mi chtělo, ale musím. Jsem zaměstnancem, jako je většina z nás. To i proto, že si málo věřím. Tolik sebevědomí nemám, abych začal podnikat a uživil se tím. Snad bych i byl úspěšný, ale vyhovět všem požadavkům úřadů a hlavně vyplňovat daňové přiznání si netroufnu. Můžu být i rád, že nikdo v práci nepozná, že vlastně nic neumím. Ano, jsem příliš sebekritický a možná se podceňuji. Jako většina tohoto národa.
A kvůli malému sebevědomí sedíme v hospodě a nadáváme na poměry, místo abychom si brali k odpovědnosti poslance, které jsme si zvolili. Píšeme do internetových diskuzí výkřiky a nesmysly, které nic neřeší. Ti mladší z nás se naučí blekotat špatnou angličtinou a dělají pak v zahraničí ostudu rodnému jazyku. Přebíráme vidění světa takové, jak nám ho servírují, a ani se nestydíme.
Mít o něco více sebevědomí si zasloužíme. A nenechat si věšet bulíky na nos od těch, co ho mají zbytečně moc.
