Ilustrovaný podčárník aneb zamyšlení nad některými jevy v životě pozemšťanů a vztahy, které se jich nějakým způsobem týkají.
... a zdaleka ne každý sadomasochismem trpí. Ale ti, kteří trpí - trpí rádi! A naopak.
Mé znalosti sadomasochismu jsou velmi povrchní a nepřesné. Asi jako každého, kdo to nemá jako profesi nebo koníčka. Spíše bych rád něco napsal o sebekritice.
Schopnost sám na sebe nahlédnout bez předběžného zaujetí a pohled zhodnotit je znakem dospělého člověka. Ne každý to dokáže, a ba ani ne každý o to stojí. Je jednodušší žít v sebeklamu. Ovšem zas je nutné za to platit omezeností, zakrnělostí osobnostního růstu, setrváváním u dosaženého a nepřílišnou náročností jak na sebe, tak na okolí. Sebeklam nepodporuje vývoj a člověk mu rád věří. Sebereflexe naopak pohání dopředu a sebekritik se stává lepším. Nebo aspoň si připustí, že je nutné pro to něco udělat, a často i tuší co. Nebývá to lehké. Především přiznat vlastní chyby, a zvláště před druhými. To už dokáží jen lidé, kteří jsou sami se sebou vyrovnáni. I tak to bolí. Proto mluvím o sadomasochismu. Protože spousta lidí nechápe, proč někdo dobrovolně přiznává své kopance a omyly. Ale ono se to zas tak často neděje.
Až bude obvyklé, že lidé v nejvyšších patrech politiky, ekonomiky a kultury budou schopni a ochotni se na sebe podívat, vidět své nedostatky, a v případě potřeby dobrovolně odstoupit z veřejných funkcí a tím nám všem ostatním, neznámým a obyčejným být vzorem a morálním ideálem… tak se snad dnešní očistec naší společnosti změní v kýžený ráj.
Do té doby bude nutné politiky zbavovat imunity, podávat trestní oznámení na podvodníky, zřizovat vyšetřovací komise, probírat se archivy StB… zkrátka devianty, zločince a vůbec lidi, kteří nemají jasno sami v sobě, napravovat prostředky dostupnými a donucovacími.
Čulibrk i autor mají sadomasochisty ve smyslu tohoto článku v hluboké úctě a vážnosti.
