Psychické poruchy optimistů plynou z frustrace a nenaplněného očekávání, pesimistů z nedůvěry v sebe i okolí. Tím ovšem nejsou vyloučeny jiné nemoci.
Optimisté a pesimisté stojí zdánlivě na opačném pólu očekávání věcí příštích. Protože pro pesimistu je dobrý konec příjemným překvapením a pro optimistu očekávaným výsledkem.
Budoucnost vidím černě. Jsou to slova optimisty nebo pesimisty? Na první dojem pesimisty, že? I jen kvůli slůvku černě, což jistě neznamená nic dobrého. Ovšem už jen předpoklad, že nějaká budoucnost bude, vypovídá o naději, víře v pokračování. A ono slůvko vidím je přeci opak slepoty. Myslím, a proto si troufnu vidět (předpovědět) budoucnost. Není to snad výraz optimismu? Že je černá?! To je jen právě důkaz realismu! Samozřejmě, mohli to říci oba. A kdy a o čem, nevíme. Ale jde o ten přístup.
Optimista zavrhuje špatné konce. Nastanou-li, je překvapen, zaskočen, a v nejlepším případě zklamán. Upadá do depresí. Pesimista ví, že přijdou, předpokládá je. Nastanou-li, stalo se to nejobvyklejší, nejpravděpodobnější, nic podivného s čím by se nepočítalo.
Dobrý konec? To je něco jiného! Optimista se rdí a raduje. Došlo na jeho slova, očekávání se naplnilo, škarohlídi jen strašili, malovali čerty na zdi, otravovali vzduch. Kdyby jen každý byl tak pozitivně naladěn jako on, mohli jsme se dočkat dřív! Pesimista se také raduje. Ještě štěstí, že na jeho slova nedošlo! Jaká je to úleva a milé překvapení.
Optimista, pakliže se nejistí alespoň špetkou skepticismu nebo realismu, není chráněn před opakovaným zklamáváním. Je nadšeným idealistou stavícím víru nad rozum. Pesimista je pak jeho opakem. Tomu budiž přičteno k dobru, že se nebrání přiznat svůj prognostický omyl.
Jistě jste již vytušili, kterému postoji dávám přednost a považuji jej za správnější, lepší a celkově praktičtější. Ale jako všechno co se přehání, ani jedno není příliš zdravé. Psychické poruchy optimistů plynou z frustrace a nenaplněného očekávání, pesimistů z nedůvěry v sebe i okolí. Jde o čisté typy, samozřejmě. Nikdo přesně takový neexistuje.
A ještě snad k té pravdě. Pravda je samozřejmě to, co za ní pokládám já sám. Vím, že to vidíte také tak, bez ohledu na vaše pesimistické či optimistické založení. Jen je to někdy dost těžké přiznat před druhými. Ale důvody pro to jsou jen dodatečně zbudovanou obhajobou vlastního ega, které s pravdou nemají nic společného. Jsme slepí. Když nám to někdo připomene, navíc předstíráme i hluchotu. A jsme němí, když máme mluvit. Jsme jen lidé.
