Protože jsem odborář, jednou za čas cítím potřebu setkat se s někým, kdo za má práva bojuje, osobně. Proto jsem navštívil během cesty ze šatny na autobus kancelář na našem dole.
Protože jsem odborář, jednou za čas cítím potřebu setkat se s někým, kdo za má práva bojuje, osobně. Proto jsem navštívil během cesty ze šatny na autobus kancelář na našem dole. Zastihl jsem jen paní sekretářku. Nevadí, řekl jsem si, jistě je dobře informovaná a odpoví mi kvalifikovaně na vše, co mne zajímá. Pozdravili jsme se a já se vytasil se svými dotazy.
Na otázku, zda odbory neuvažují o změně formy stravování, tedy namísto mražáků dávat stravenky, jako to dělá většina slušných firem v regionu, jsem dostal odpověď, že jsem první, kdo si stěžuje a že většině to chutná. Odvětil jsem, že většina spíše patrně mlčí. Sám to jím jen na zkoušku přibližně jedenkrát ročně, abych zjistil, že jde stále o nepoživatelné amaróny. Ale snad mám citlivější žaludek, než si jejich výrobci přejí.
Nad další otázkou se jen pousmála, ač jsem spíše čekal, že pronese cosi ve smyslu, že se budou snažit, ale nic neslibuje. Ptal jsem se, co říká na to, že mne manželka výší platu předběhla už před půlrokem.
A nakonec jsem se chtěl dozvědět, zda jí nevadí, že se v této kanceláři mohu stavět nejvýše jedenkrát za týden a to maximálně na pět minut, jinak by mi ujel autobus. Aneb zda jí nevadí, že s odbory nemohu komunikovat osobně častěji a ne ve spěchu nebo telefonicky. Stále s úsměvem ve tváři odvětila, že nevadí. A dodala svou otázku ve smyslu – Co chcete, vždyť to tady končí, teď už se nic měnit nebude?! Což mne dorazilo a spěchaje na ten autobus jsem se spěšně rozloučil.
A proč to píšu? Třeba proto, že mi vadí profesionální nezájem, alibismus a vůbec zastydlost a zakonzervovanost. Odbory se nemůžou vymlouvat na to, že něco nejde, když se ani nesnaží. Na dole ČSA jsou přinejmenším od roku 1948. Že by jim celou tu dobu bylo jedno, že se veškerá komunikace se členy omezuje na oznámení na nástěnkách? Jestli něco dělají, proč to tají! Pokud cosi vyjednávají, odkud berou informace, co řadoví členové chtějí? Zajímá je to? Jestliže ne a jsou jen závislé na zaměstnavatelovo podpoře, je pro to trefný název vyjadřující kolaboraci – žluťácké odbory.
Také máte takové?
-------------------------------------------------------------------
Dodatek jedenáctý – O prodlouženém řetězu
Horní vrstva politické mafie si mne ruce. Vše se jí daří. Prokázala před zahraniční vrchností, že vládne poslušnému stádu, které si dá namluvit cokoli. Covid-19 je dobře zvolená nemoc. Alespoň z toho hlediska, jak ji obyvatelstvu předkládají sdělovací média. Tedy jimi dosti perverzně prezentovaná chřipka. Chřipka – ne chřipečka! Nikdo, ani já, netvrdí, že chřipka je snad nějaká lehká a zanedbatelná nemoc. To jen vyznavači covidkultu manipulativně vkládají do úst svým odpůrcům. Ještě štěstí, že si vládci nevybrali coby testovací nemoc třeba plynatost. To by ovšem nesehnali tolik dobrovolníků ochotných ke kolaboraci při testování. Zato jakés takés střevní příznaky by měl každý druhý člověk.
Jak se tak blíží léto, otepluje se a chřipková sezóna končí, nelze psychózu obyvatelstva udržovat donekonečna. Domácí organizátoři kampaně Covid-19 projevují svou laskavou blahosklonnost a takzvaně rozvolňují. Stádo je vděčné a snad by jim i líbalo ruce, kdyby nešlo právě o ten mor. Pardon, lepru. Ale… no tak… samozřejmě, že chci napsat covid. Stádo si myslí, že za chvíli bude po všem. Každý odpovědný občan si nechá dvakrát píchnout injekci a bude si moci lebedit na lehátku u Jadranu nebo v Řecku. To ještě neví, že nejpozději po říjnových volbách vše bude pokračovat podobně jako letos začátkem roku. Zavřeno, policejní diktatura, lockdown, mrtví vyrábění státními omezeními především v domovech důchodců a z lidí se sníženou imunitou, testování na každém kroku, přeočkovávání proti mutacím, pokračující diskriminace zdravých lidí odmítajících se zapojovat do kolektivní psychotické poruchy sebevnímání.
Lidé určitě netrpí nedostatkem informací. Zkusil jsem si udělat jen takový malý, omezený a přiznávám i neprůkazný soukromý průzkum na svém pracovišti. Ptal jsem se všech pěti očkovaných nebo hodlajících se dát očkovat, jakou mají zdravotní motivaci k tak závažnénu úkonu. Zdravotní žádnou. Někteří ani neodpověděli. Dobře věděli, že žádná není.
Většina lidí se přizpůsobí, splyne s ostatními. Nenápadnost se jedinci vyplácí. Kdo nevyčnívá, má větší šanci na přežití. Tato taktika se vyplatila už za Rakouska, ale zvláště v Protektorátu a během režimu KSČ. Nevyplácí se společnosti. Morální zásady dostávají na frak a smysl pro dobro a spravedlnost se vytrácí. Tolikrát jsme už ohýbali záda, že sneseme téměř všechno.
Lidstvo je schopno degenerovat velmi rychle.
Slituj se Bůh nad pouští!
