Ilustrovaný podčárník aneb zamyšlení nad některými jevy v životě pozemšťanů a vztahy, které se jich nějakým způsobem týkají.
Původně jsem vlastně chtěl napsat něco k otázce svobodné vůle, ale stále se mi nějak nevímproč připomínaly volby. Asi proto, že je jich tolik a coby voliči je bereme snad až moc vážně.
Možnost nějak se rozhodnout patří k základním vymoženostem všech živých tvorů. My lidé si myslíme, že se rozhodujeme svobodně, tedy že je jen na nás, jakou alternativu vybereme. Říkají zastánci svobodné vůle. Je ale možné, že naše volba je předurčena a dána, nelze ji nijak změnit. Jen si to neuvědomujeme a nepřipouštíme. Říkají fatalisté, neboli zastánci osudovosti. Tak jak to vlastně je doopravdy a co s tím můžeme dělat?
On si to musí především vyhodnotit každý sám. Jisté je, že nevíme všechno, na základě čeho bychom se mohli odpovědně rozhodnout. A až budeme vědět, staneme se Bohy. Nicméně zůstaňme při zemi a u voliče. Ten svou volbou rozhoduje o budoucnosti nejen své, ale i všech ostatních. I s těmi, kteří z nějakých důvodů nepřišli k urně. Volič je proto spíše zastáncem svobodné vůle, nevoliči jsou spíše odevzdanci marnosti všech snažení. Dalo by se říci, že nevoliči rezignují na svou budoucnost a volič na svůj rozum. Kdo je na tom lépe? Realista nebo idealista? A je opravdu jasné, který je který?
Každá další volba nám omezuje možnosti, po každých volbách jsme z následujícího vývoje zklamáváni. Komu přičítat vinu za ztrátu ideálů? Sobě, druhým lidem, malé informovanosti o stavu společnosti, politikům, Bohu, osudu? Nic není nikdy dokonalé a chybovat je lidské a přirozené. Je ale teorie alternativních vesmírů, která má za to, že existuje tolik skutečností, kolik je různých možností. Jen člověk vnímá a žije právě jen v té jedné. V těch dalších je to také on, ale zase neví o těch ostatních.
Každý z nás je tedy různě omezen, zbývá jen si to přiznat.
Čulibrk přiznává, že je omezen dvěma prostorovými rozměry.
