Ilustrovaný podčárník aneb zamyšlení nad některými jevy v životě pozemšťanů a vztahy, které se jich nějakým způsobem týkají.
Myslím, že tento aforismus pochází od Descarta, ale jistý si tím nejsem. A trochu jsem si ho upravil. Ale je to opravdu jediná věc, které má každý dost, ba na rozdávání. Že je tomu přesně naopak, si dovede připustit málokdo.
Jsou lidé, kteří si myslí, že se od nich čeká, že se budou ke všemu vyjadřovat. Ba i k věcem a událostem, o kterých vědí asi tolik jako průměrný řidič autobusu o technologii těžby diamantů v Jihoafrické republice. A že by společnost bez jejich moudrých názorů pouze v lepším případě jen živořila a nevěděla si se sebou rady. Takoví se často objevují v televizi, kde potom vyhledávají besedy na ČT 24, hlásí se do debat paní Jílkové, píší příspěvky do novin a člověk čeká, že na něj vylezou i z právě otevřené konzervy s vepřovým masem. Několik podobných zjevů vídávám téměř každý den ve zprávách České televize. Nechci jmenovat, ale zvláště nepříjemný je mi jeden bývalý ministr financí.
Kdo se snaží se svými názory vetřít tam, kde o to nikdo nestojí, o tom se říká, že je ,,chytrej jak rádio“. Je lidskou osobní tragédií, že jde většinou o lidi opravdu inteligentní. Chybí jim ovšem kritický náhled na sebe sama. Nemají cit pro míru. Tak jako psychopaté se neumějí vcítit do druhých lidí, tito chytrolíni necítí, jak moc jsou nežádaní.
Schopnost pokud možno s odstupem posuzovat vlastní činnost a poté z toho vyvozovat důsledky mají jen lidé dospělí a eticky vyspělí. Přičemž vůbec nemluvím o věku. Co u někoho může nastat v dětství, může u jiného začít až když má vlastní děti, a někdo se toho nemusí vůbec dožít.
Buďme k těmto směšným lidičkám shovívaví. Vždyť oni nás učí trpělivosti. Díky nim jsme bdělí a lépe připravení obhajovat si své názory. A když takový otrapa odejde dávat rozumy jinam - panečku! I práce nás začne bavit.
Čulibrk je sebekritický. A rozumy rozdává v rozumné míře.
