Každý režim vyžaduje a upřednostňuje jiného člověka. Někdy je lepší mít dělnický původ, jindy dědečka hraběte. Ale kdo má dobrý žaludek, ostré lokty a je bez morálních předsudků, uplatní se vždy.
Revoluce, převrat, puč, změna režimu, státního zřízení. Jiní vládci, jiní svatí, jiné autority, jiné priority. Na chvíli zdánlivý chaos, na roky zdánlivá normalita. Pikle v zákulisí, dnešní nadšení davů, zítřejší všednodennost.
Po 2. světové válce v roce 1945 nebylo právě příliš bezpečné, pokud byl člověk Němec, nebo promluvil-li německy. Jestli ukrýval ve sklepě Žida, nebo s SS vypaloval ruské vesnice, tehdy nikoho příliš nezajímalo. Dav toužil po krvi.
Když jste se do dotazníku v padesátých letech přiznali, že tatínek byl továrník a maminka učitelka francouzštiny, patrně jste poté místo vysokoškolského studia skončili v lepším případě v továrně u soustruhu, v horším třeba u krav. Komu se to nelíbilo, fáral do dolu v Ostravě.
Celou dobu normalizace soudruzi zjišťovali, zda lidé souhlasí s tvrzením, že invaze vojsk Varšavské smlouvy roku 1968 do ČSSR byla bratrská pomoc a že zde hrozila kontrarevoluce. Nicméně pokud se zrovna na to neptali (například na kádrovém oddělení), nikdo se alespoň na veřejnosti o politice nebavil.
Po sametovém převratu bylo na rozdíl od předešlého režimu naopak žádoucí mít co nejbohatší předky. Tak se mohlo stát, že i někteří slušní lidé díky restitucím přišli k majetkům. Nevadí už ani, pokud je někdo kníže, hrabě či vévoda, což bylo i za 1. republiky téměř zavrženíhodné. Krátce po roku 1989 bylo předností, když člověk patřil k disentu. Nyní je to každému jedno. Dnes už přestává být skvrnou na charakteru i spolupráce s StB, členství v KSČ dávno nevadí.
Jestli sem naplno vtrhne zvrhlá kultura levičácké přetvářky, lži a pokrytectví, máme se na co těšit. Zatím se jen umlčují nepohodlné názory, vládní úředníci vypínají weby hlásající jiné vidění světa, než jaké nám předkládá propaganda mocipánů, místo diskuse se dogmata shora padající vydávají za postoj a vůli většiny. Aktivisté šířící mezi prostým lidem bacil myšlení jsou zatlačováni mimo veřejný prostor, kriminalizováni, vyhazováni ze zaměstnání. A vzniká nový disent. Stejně jako kdysi, lhostejná většina je má za ztroskotance a samozvance. Zatím se nikam neztrácejí. Alespoň v to doufám.
Opět jako za normalizace je pro stále více lidí stát a jeho politické pseudoelity nepřítelem, či v lepším případě trpěným zlem. Dospěje to tak daleko, že do životopisu budeme muset psát, jak jsme se zasloužili o rozvoj liberální demokracie?
Klapoklidez. Kde jsem to jen slyšel?
-------------------
Čulibrk použil aforismus pana Jana Sobotky. S jeho laskavým svolením.
