Zkreslené vidění - Myslet si můžu

Instituce státní i soukromé, úřady a další organizátoři veřejného blaha ještě nejsou tak daleko, aby měli pod kontrolou naše myšlenky. Ačkoli by rádi. Přesto se spoustu dozvědí ze stop, jež necháváme všude nevědomky či dobrovolně.

Co se komu odehrává v hlavě, je, zaplaťpánbů, stále ještě věcí soukromou. Pokud to sám dobrovolně nehlásí každému na potkání.

Velký Bratr nás má pod dohledem tak, že román 1984 George Orwella je proti dnešní realitě jen slabým odvarem. Spousta lidí třeba neví, že jestliže mají zapnutý mobil, ví o jejich momentální poloze operátor s přesností několika metrů. Pokud si něco člověk koupí na internetu, je cílem přesně na něj zamířené reklamy. Dobrovolně sdělujeme údaje o sobě pořadatelům soutěží, zadavatelům anket a provozovatelům sociálních sítí. Tam vůbec se našinec rád pochlubí tím, co ho baví, s kým se kamarádí, kde je a kde hodlá kdy být, a to vše zdokumentuje fotografiemi a rádobyvtipnými poznámkami. Na internetu se s chutí zúčastňuje debat, v kterých si potvrzuje příslušnost ke své sociální a názorové bublině. Což vše o něm Velký Bratr ví. Ale nejen to. Třeba ti z nás, kteří si myslí, že mu sejdou z očí, pokud se všeho dříve zmíněného vystříhají, by byli hluboce zklamáni, kdyby věděli, kde všude je sledují průmyslové kamery, co se dá vyčíst z dat o spotřebě elektřiny, nebo z kombinace toho všeho a útraty v Lidlu nebo Tescu. A to zmiňuji jen technologie a možnosti, o nichž vím a na něž jsem si momentálně vzpomněl.

Pak jde také o to, zda myšlenka v mé hlavě je opravdu výsledkem mého uvažování, nebo zda jsem ji přejal od nějaké autority či zdroje, který vědomě nebo i nevědomě akceptuji. Snažím se mít co nejvíce autentických myšlenek a názorů, ale vím, že není jednoduché je odlišit od těch přejatých. Podobné jako podléhání reklamě. Když se zeptáte deseti lidí, zda nakupují značku, kterou znají z televize, devět z nich to popře. Jak je ale potom možné, že stále na ni vidíme nové spoty? Lidé si příčiny svého jednání často neuvědomují.

Za panování rudého Bratrstva Kočičí Pracky jsme něco jiného říkali doma a jinak se bavili tam, kde nás mohl někdo slyšet. Kdo se tak nechoval a říkal, co si myslel, dostal buď sebe nebo i svou rodinu do průšvihu. To lidem křivilo charaktery tak, že někteří se z toho nevzpamatovali dodnes.

Čulibrk i autor jsou  spokojeni s množstvím i kvalitou informací, které o sobě navzájem vědí.

Až moc.