Základem soužití bez problémů je tolerance. Což ale neznamená, že si jedna strana bude užívat výhod bez povinností. Nemusíme se milovat, stačí nevadit si a nezávidět si.
Lidé jsou různí. Každý má jiné touhy, přání a cíle, a i jiné představy jak jich dosahovat. Pro někoho je cílem i sama cesta, pro jiného je cesta stálým rysem povahy. I přes různé rozdíly musíme umět spolu žít. Nebo alespoň vedle sebe. A lézt si na nervy co nejméně.
Kdysi v pravěku, tedy někdy v 80. letech, kdy ještě alespoň povědomí o slušném chování bylo vlastní i největšímu grázlovi, by si nikdo nedovolil… a teď nevím, co napsat. Jednak je to už dávno za námi, a potom si nejsem jist, zda lidi na uzdě nedržely spíše obavy z represí, než jakési ideály. Zato dnes je dovoleno téměř vše. Tedy vše, co nevadí nebo prospívá současné politické mafii.
Nechci psát o zlodějinách, které se udály v režii státu a které už nikdo nevyšetří ani nenapraví, natož aby za ně šel odpovědný člověk či klan sedět. Ani o šarvátkách politiků mezi sebou a jejich paktech, které znechucují voliče tak, že ti pak přestávají věřit zlatému teleti demokracie. Ba ani o propagandě, jež ve jménu lidských práv, dobra a korektnosti podněcuje v lidech nejistotu, nenávist a netoleranci.
Vadí mi třeba hanobení a znevažování prezidenta, předsedy vlády, ale i dalších osobností zvolených i pouze známých. Prosté ubožáky, kteří by kdykoli dříve za totéž šli sedět, pokud by se podobné věci odvážili, lze i politovat. Některým novinářům by ovšem vězení prospělo.
Vadí mi nedůslednost a vlažnost v přístupu k hodnocení přečinů ekoteroristů, demonstrantů a aktivistů. Přivazování se k bagrům, lezení po komínech v elektrárně nebo blokáda veřejného prostoru. I prostoduchost účastníků takových akcí. Soudím tak dle jejich vyjadřování se na kameru či mikrofon.
Alibismus a licoměrnost státní správy ohledně Romů, dříve cikánů. Na jejich zcivilizování se rezignovalo, což se kompenzuje úplatky. Tato skupina obyvatel je nejčastějším příjemcem dávek a přídavků a má významný podíl na kriminalitě i nezaměstnanosti.
Ať si kdo chce nosí třeba skafandr do divadla, barví vlasy na zelenožluto, chodí po ulici nahý, vítá dědka Santu místo Ježíška nebo věří v Zeměplacku. Je to jeho věc.
Vadí mi, když to začíná být i mou věcí.
