Zkreslené vidění – Monology

Mnozí lidé nemluví o ničem jiném, než o sobě. Mrzí mne, jestliže se přistihnu, že k nim právě patřím. A je jisté, že je dobré zapojit do hovoru i druhého člověka. Možná i on má co říci.

 Jsou lidé, kteří by si život bez možnosti promluvit si s někým nedovedli snad ani představit. Tedy důkladně promluvit. Několik jich znám. Naštěstí ne natolik, abych se stával nadlouho jejich komunikační obětí. A mnozí z nich vlastně mluví stále jen o sobě, svých pocitech, přáních, touhách a postojích. Ať už předstírají naslouchání, ptají se, souhlasí nebo odsuzují, jde v zásadě o mezihru nebo nadechnutí. Ústředním tématem hovoru jsou oni.

 Když se potom sejdou dvě takové postavy, jsou schopny krafat třeba i hodinu. A je jedno na jaké téma. To je stejně jen záminkou.

 Málokdo dnes umí naslouchat. Není čas, není ochota, trpělivost, není vůle k napojení se a setrvání na stejné vlně. Proto většina hovorů není nijak důležitá ani hluboká, kdyby se mlčelo, nic by se nestalo. Jde jen o přehlušení ticha, pocit, že se něco děje, a ono sdělování se druhému. Ve skutečnosti sobě. Některá slova musejí být vyřčena, abychom jim uvěřili. Což je důležité pro nás – druhému jsou putna. Monology.

 Na úrovni osobní a mezilidské je to nedobré, hloupé a třeba i otravné, ale při troše snahy se dá s tím něco dělat. Horší je, nejsou-li schopny a ochotny domluvit se politické strany navzájem po volbách, zaměstnavatelé s odbory, parlament s občany, zkrátka jedni s druhými.

 Copak politické strany! Ty se domluví hned, jak jim začne být jasné, že by mohly přijít o tučné prebendy. I kdyby se hádaly předtím rok a měly uzavřít sladkoslanou koalici. Zaměstnavatelé s odbory vycházejí také docela dobře. Jakby ne, když většina odborových funkcionářů je s šéfy podniků jedna ruka. Potají, samozřejmě. Ačkoli o tom každý ví, a ačkoli obě strany vždy prohlašují, jak byla vyjednávání tvrdá. Opět jsem tedy nedal dobrý příklad. Snad parlament a občané… ale také ne. O čem by si tak mohli povídat? A kde by se mohli potkat? Mají něco společného? Snad vzdálenost ke Slunci, prezidenta a vlastní smrtelnost.

 A co jsem to chtěl vlastně říci? Kruci… alespoň něco o sobě. Asi je dobře, že jsem se k tomu nedostal! A štěstí, že jsem nenechal mluvit Čulibrka.