Zkreslené vidění – Lidstvo

Mnohá hnutí, filozofické, náboženské a politické směry prosazují své jedině správné myšlenky zneužíváním obav z budoucnosti. Konec světa dosud nebyl, ale nastane-li, jistě bude jiný, než tvrdí  Jehovisté, Greenpeace či jiní šmejdi.

Ano. Lidstvo je právě nyní těsně před vyhubením. Do nenávratna plynou poslední dny a hodiny jeho existence.

Konců světa již bylo tolik, že asi nemá smysl je vyjmenovávat. Vesměs souvisely s náboženským třeštěním nebo úkazy na obloze. A ostatně jeden takový jsme přežili v roce 2012. Ale ani mayové za něj nemohli. Jen honba za senzací a davová psychóza.

Mám ale na mysli reálně možná selhání.

Lidé jsou zvídaví. A protože jsou i líní, přicházejí stále s novými věcmi a postupy, které by jim, a nám všem, mohly ulehčovat život. Mluvím tedy o té nejinteligentnější částečce populace, stojící v čele lidského pokroku a tvořící vývoj civilizace. Jsou to ti, kteří vymýšlejí princip kola, aby nemuseli spoléhat na rozmary osla, stavitelé pyramid, objevitelé papíru, vynálezci hodinového stroje, mikroskopu, kopírky a atomové bomby. Zlepšovatelé, vědci a strůjci nových zítřků. My ostatní, kteří tolik chytří nejsme, je plácáme po ramenou, chválíme je, odměňujeme a užíváme jejich nápadů. A nedochází nám, že čím jsme závislejší na civilizačních vymoženostech, tím jsme zranitelnější a citlivější jako druh.

 Příroda s námi zúčtuje. Hrajeme jen o čas. Konec může nastat různými způsoby. Mohou přestat fungovat antibiotika. Přestanou se rodit děti. Alergie učiní veškeré potraviny nepoživatelné. Rychlerostoucí rez sežere kovové věci. Počet sebevražd převýší počet novorozenců. O oteplování planety nebo rozhození klimatu ani nemluvím.

A snad se ani příroda nemusí příliš snažit. Možná, že to zvládneme dřív sami. Ono stačí zamyslet se nad tím, co dělá radost našim ekonomům a potažmo i vládě. Růst HDP je pro ně důležitější, než spokojenost a kvalita života občanů. Jde o peníze, a to až v první řadě. Ba i v případě, že se ideologie zabalují do hávů ekologistů, milovníků stromů  či zachránců chřástala malého. Což platí všude, odhaduji. A třeba ohrožení nukleárními zbraněmi je všeobecně známo a už jsme si na ně zvykli od kubánské krize – čímž není o nic menší.

Pokrok není vývoj k lepšímu, pokud se lidstvo podobá slepci, který netuší, kam jde, a navíc neví ani, kde se právě nachází.

Přehnal jsem to s tím pesimismem? Doufám, že ano!