Rozpory mezi tím, co kdo hlásá a jak se potom chová, daly základ nedůvěře občanů v politický systém a vůbec v demokracii. Elity si všeobecně neuvědomují svou úlohu být vzorem.
Velmi zjednodušeně by se dalo říci milovníci svobody. Ale nejde o samotné libertariány, pochopitelně. Téměř totéž by bylo možno vyjádřit prastarým rčením „Káží vodu, pijí víno.“. Neboli slova se rozcházejí s činy.
Když už jsem tam, tedy v politickém bahně zůstanu. Ať zmíním kteroukoli stranu či hnutí, mohu ji dát za příklad rozporu mezi tím, co tvrdí její představitelé, její volební program a předvolební proklamace a tím, co provádí v zákulisí, kam není vidět, u čeho noviny nejsou, o čem my, lidé a nestraníci, nemáme potuchy a leckdy ani představu. A co přinejlepším vyleze na povrch (někdy) až za nějaký čas, kdy už nikomu o nic nejde. Každý z nás jsme třeba jakožto diváci z povzdálí sledovali sestavování vlády premiéra Babiše v roce 2018. Volili byste tak, jak jste volili, kdybyste věděli, kdo a jak se pak vaším hlasem bude ohánět?
Před sametovým převratem komunističtí papaláši své opojení mocí ani příliš neskrývali. Ostatně nebylo před kým. A nevadilo jim, že jejich ideologie hlásá odmítání třídních rozdílů mezi lidmi a společné vlastnictví, což právě svou praxí popírají. Obyčejní lidé byli proti nim v postavení nevolníků. Mohli proto být na ně i shovívavě laskaví. Asi jako kdysi Josef II. na své sedláky. Ale také takový vlídný soudruh mohl kohokoli kývnutím prstu zničit.
Církevní tatíci jsou pravděpodobně vzory, podle kterých ono rčení o vodě a vínu vzniklo. Vždy plná ústa zbožnosti, křesťanské lásky, ke každé příležitosti citáty z bible a kázání o nutnosti pokory, a pak vychází na povrch, kolik zprzněných ministrantů bude celý život vzpomínat na svou úlohu v božím plánu. A nevím, odkud se bere jejich údiv nad údajně ateistickou českou společností. Udělali snad něco pro vlastní důvěryhodnost?
Samozřejmě, není nutné hledat příklady jen v politice. I mnozí lidé dělají sami sobě ostudu. Ale to si, prosím, vyřiďte už každý osobně. Důležité je vědět, že si to nemusíte nechat líbit. A ani podobat se výše uvedeným křivákům.
Čulibrk musí konstatovat, že mnohé interní předpisy rozhodně nepodporují demokracii. Natož svobodu.
