Zkreslené vidění - Konec otroctví

Otroctví je znásilnění vůle povinností. Ta je vynucována sankcemi, hrozbami a odměňována výhodami. Výsadní postavení mezi otrokáři má stát. Není divu – funguje tak již několik tisíc let.

 Být otrokem znamená dělat to, co bych ze své vůle nedělal. Nebýt odměněn cenou své práce, ale pouhým paušálem, v lepším případě nějakým podílem na její hodnotě. Což dnes znamená být zaměstnancem. Ačkoli také mnohý zaměstnavatel by se v této jednoduché definici našel.

 Většina lidí je vždy nějakým způsobem zneužívána a vykořisťována státem a i  samotným systémem. Je lhostejno, zda systém nazýváme otrokářským řádem, feudalismem, královstvím, republikou, socialismem či demokracií. A zda bylo otroctví již formálně zrušeno.

 V dnešním civilizovaném světě dosáhlo otroctví už téměř dokonalosti. Člověk sám určuje míru své závislosti na okolí. Tedy – myslí si, že ji má pod kontrolou. Asi tak jako kuřák svou spotřebu cigaret a možnost skončit s nimi, dokud se o to neúspěšně nepokouší. Nic sice není povinné, ale zkuste nechodit do práce, nepoužívat bankovní účet, nenavštěvovat pravidelně svého zubaře ani obvoďáka, neposílat děti do školy, nepoužívat MHD ani auto, nepouštět si teplou vodu, neotvírat ledničku a neplatit účty. A to nemluvím o internetu.

 Ale spíše jde o to, jak se člověk cítí. Má-li pocit, že potřebuje více svobody a nemůže s tím nic dělat, musí si buď zvyknout, nebo navšívit odborného lékaře. V rodině lze totéž řešit snad manželskou poradnou, v nejhorším případě rozvodem. Jestliže jde o názor celé společnosti, je nablízku nějaká zásadnější změna fungování systému. Státní převrat, revoluce, puč, převzetí moci, válečný stav nebo jiné nastolení nových pořádků.

 Chtěl jsem psát o vzniku Československa roku 1918, osvobození z Protektorátu v roce 1945, komunistickém převratu o tři roky později, nadějích roku 1968 a sametovém předání moci v roce 1989. Nic převratného bych ovšem asi nedodal. S tím otroctvím a svobodou to však bylo vždy podobné. Optimistická očekávání vystřídal realismus všedního dne a staré okovy brzy nahradily nové, od nových pánů.

 Jsou lidé, kteří jsou schopni žít kdesi na lesní samotě jen s rodinou a stádem koz a s okolním světem udržovat jen nezbytně nutné vztahy. A nezešílet z toho. Ale i ti mají nějaké závislosti.

 Občas chrastím svými okovy, leč je mi to pendrek platné.

------------------------------------------------------------------------------------------

Dodatek posedmé – O papalášství

 Občas si tak říkám, jak by bylo krásné, kdybych se pletl. Nebo se už vzbudil. Nebo usnul a probudil se jindy a jinde. Ale nic takového.

 Kampani Covid-19 věřím asi tolik jako tomu, že se člověk může naučit dýchat ušima nebo jinými tělesnými otvory.

 Proto jsem před několika dny nevěřícně zíral na facebookovou upoutávku na pořad Máte slovo paní Jílkové, v kterém se bude debatovat nad tématem, zda se opět rozmáhá papalášství. Myslí to vážně? Vždyť povýšenectví, nadlidství a výjimečnost si pro sebe bezohledná sebranka zajistila už jen poslaneckou imunitou. Beztrestnost spolu s patentem na pravdu a neodvolatelností uhněte papaláše i z dosud poměrně slušného člověka. Nedivme se proto, když na politické zadání několika dobře instruovaných a motivovaných vládních úředníků dokáží odhlasovat cokoli. Neboli zničit stát, zdevastovat ekonomiku, nechat umírat lidi, pohřbít budoucnost dětí a vůbec vymýšlet hovadiny, které by nenapadly ani šílenou krávu.

 Že by se jimi tedy měli i sami řídit, je pro lidi s papalášským syndromem závazné jen tehdy, snímají-li je kamery. Nedávno policií zrušený večírek v Teplicích, kde to schytali mimo jiné bývalý policejní prezident Husák či expremiér Paroubek, jen svědčí o tom, že právě tato partička se ostatním politickým mafiánům znelíbila. Mohla to být klidně jiná sebranka. Nikdo snad nevěří, že jen oni hřešili proti vlastním pravidlům.

 A ještě drobná zmínka k oné strašné chřipce. Tedy Covidu-19. Jedna po druhé se jevy zvané konspirační teorie potvrzují a stávají se skutečností. Například v březnu 2020 pan Babiš tvrdil, že další vlny nemoci jsou pustým nesmyslem. Ještě vloni v dubnu a květnu vláda popírala omezování nebo odkládání lékařské péče a operací kvůli covidu. V Německu už nyní jsou detenční střediska pro odpírače vakcinování (které je „dobrovolné“). A tak dále.

 Temnota se roztahuje. Zlo rozděluje lidi i napříč rodinami. Stanné právo skončit nemůže. Protože pak by začaly fungovat alespoň některé soudy.

 Moc rád bych se pletl. Opravdu. Ve všem kolem této nesmyslné a nelidské kampaně.

 Lidstvo je schopno degenerovat velmi rychle.

 Slituj se Bůh nad pouští!