Kdo jsem, není vůbec jisté. Nikdy to nebude ani čtvrt pravdy. A už vůbec ne jednoznačné. Mám to říci? Chci to říci? Jsem toho vůbec schopen?
Kdože jsem? Ono opravdu dost záleží na tom, kdopak se ptá. Nelze přeci jen tak kdekomu sdělovat osobní informace. A proč je chce vědět? Nebudou snad někdy v budoucnu zneužité proti mně? A vím to vůbec já sám?
Pokud jde o pouhá data, která ze mne mámí občas nějaký úřad, třeba toužím-li po platném cestovním pasu nebo předkládám-li svůj životopis, je vše v pohodě. Většinu údajů vím, a proto byrokracii vyhovím. Nechci dělat potíže, žiji v tomto systému a rád bych žil i nadále.
Před několika málo dny jsem náhodou potkal bývalého spolužáka Míru, jehož jsem neviděl od maturity. Přiznám se, nepoznal jsem ho. Býval kudrnatý blonďák, s brýlemi, v obličeji kulatější, usměvavý, pohodový, učení mu šlo samo, ale i tak nezkazil žádnou lumpárnu. Vracel jsem se právě ze zahrady a koukám, jak na mě nějací chlápci mávají. Nikdo jiný za mnou nebyl, tedy opravdu na mne. Byl to on se svým tátou. Bez brýlí, tmavé vlasy nakrátko, o 38 let starší. Bavili jsme se asi deset minut a na konci jsem mu dal vizitku. Ale až dodatečně si uvědomuji, že jsem mu neřekl, že kromě manželky mám i dvě děti, že jsem nedopatřením napsal knížku a ta mi pak zázrakem i vyšla, že se snažím hrát svoje písničky před publikem a některým lidem se i líbí, že chodím do sauny… a vůbec spoustu dalších informací o sobě, které tajit nepotřebuji a považuji je za důležité. Snad se někdy ozve.
Mám podezření, že lidé kolem mne toho o mně vědí o hodně víc, než vůbec sám tuším. Což se týká především manželky Mileny. Má přehled, co že je pro mne nejlepší, zná mé číslo košile, ví, kam jsem si na jaře uklidil zimní boty a na podzim sandály a jaké jídlo mně chutná. Vše jí říkám a spoléhám se, že si to bude pamatovat. Pamatuje. Až moc.
Ale ani ona neví, kdo jsem. Natož já sám.
Ta vizitka, co jsem dal Mírovi, byla stejně čulibrkova.
