Jsou mnozí lidé, kteří nám budoucnost předkládají coby zcela jasnou věc. Jsou i taková hnutí, věrozvěsti a osvícené instituce a spolky. Nevyjde-li předpověď, může za to nedostatek informací. A věští se vesele dál.
Předpovídání budoucnosti má v našich zemích dlouhou tradici a neutuchající popularitu.
Zprávy meteorologů patří už odedávna k nejsledovanějším věšťbám. Nutno jim přiznat v posledních letech značné úspěchy, přesto jim věřím nejvýše na den dopředu. Často se mi vyplatilo nosit deštník navzdory slunečné předpovědi.
Nejznámější věštkyní českého panoptika historie je kněžna Libuše, jež prorokovala slávu Prahy. Mám nicméně dojem, že měla na mysli Prahu Karla IV. Kdykoli později už totiž žádnou světodějnou úlohu Praha nehrála.
Sny o nadvládě křesťanství minimálně v Evropě postupně nahrazovaly politické ideologie. U nás poté v 19. století iluze o slovanské vzájemnosti, ve 20. století o republice, o spojenectví západu, po válce o lepším světě. Mezitím poněkolikáté zkolabovala Velkoněmecká říše.
Celkem troufalou předpovědí budoucího vývoje šermovali komunističtí ideologové. Tvrdili, že kapitalismus je slepá ulička vývoje lidstva, proto zdegeneruje a všude zvítězí socialistická revoluce a následně nastane komunismus. Ráj dělníků, rolníků a pracující inteligence. Zatím se zdá, že tomu tak pravděpodobně nebude.
Prognostický ústav vyprodukoval politiky, kteří v 90. letech vedli do nadějných zítřků Český stát. Na úspěchy oněch lidí jsou různé a nejednoznačné názory. Připomínám pouze, že se jedná například o Valtra Komárka, Vladimíra Dlouhého, Václava Klause či Miloše Zemana. Stačí si vzpomenout na kupónovou privatizaci, neboli legální okradení všech občanů.
Jak bude budoucnost vypadat hrozně, jestliže vyhraje konkurenční strana, nám před volbami připomínají všechny partaje. Nepomáhá-li to, straší se komunisty a populisty. Největší obavy o věci příští mají partičky, které se vydávají za ztělesnění demokracie.
Je-li zvolena do vlivného státního orgánu postava nezamlouvající se skupinám, jež si osobují právo na morální hodnocení, třeba spolku Milion chvilek pro demokracii, jsou jí přisuzovány podlé úmysly popřípadě budoucí spojenectví s nepřáteli demokracie. Což byl případ Andreje Babiše, Marie Benešové nebo Stanislava Křečka. Neboli hodí-li se to, platí presumpce viny.
A abych se ještě vrátil k tomu komunismu. Evropská unie se o to ostatně snaží ze všech sil. Snad nás tam chtějí soudruzi eurohujeři dotlačit rovnou z kapitalismu. Ale ne nadarmo se říká, že člověk míní, pánbůh mění.
Alespoň doufám.
