Začínat si něco se zlem se nevyplácí. Stejně jako nelze stát na hnoji a neušpinit se, či jako nelze se neutopit v močálu, tak i trochu si zadat nebo smlouvat s ďáblem neznamená nebýt jeho spolupachatelem.
Někde jsem četl, a věřím tomu, že je to smutná pravda, že už jenom samotné slovo Hitler v titulku zaručuje čtenost novinového článku. Jeho kvalitu jistě ne. No… já vás varoval.
Před časem jsem pojal podivný úmysl zkusit napsat povídku s názvem Muž, který parodoval Hitlera. Trochu by to asi připomínalo román Timura Vermese Už je tady zas. Tam se Hitler probudí v roce 2011. V mém příběhu se doposud neúspěšnému imitátorovi daří uchytit u neonacistů a s Hitlerovým image nedopatřením celé hnutí ovládne. Mělo to být o tom, že pokud chce někdo někoho opravdu dobře hrát, musí se jím stát. Pak už je ale jen jím a ne sebou. Cesta zpět už není možná.
Jde o něco podobného jako naivní sebeospravedlnění těch, kteří vstupovali do KSČ po roce 1970, tedy po prověrkách a během normalizace. My budeme systém nahlodávat zevnitř. Když ne my, přijdou horší. Je tam skoro každý, proč nevyužít všech výhod? Jestli se má něco změnit, musíme to udělat my. Říkala si nová generace komunistů. A jeden druhému nevěřil stejně, jako jejich tátové. A měl ostatní, a právem, za stejné podrazáky a zmetky, jako oni jeho.
Tak si ostatně vytvářeli alibi svému svědomí i lidé sloužící hlásným troubám každého režimu. Novináři, televizní a rozhlasoví hlasatelé, herci, zpěváci a vůbec známí a vlivní lidé se klaněli mocným, odporným kreaturám a katům a ničitelům národa ochotně, hluboce a průběžně. Jen Národní divadlo bylo svědkem demonstrace loajality kulturní fronty nejméně dvakrát. Roku 1942 po heydrichiádě a v roce 1977 při antichartě. Stejně tak po změně režimu obraceli ti samí mínění o 180° a snaživě udávali o něco zpozdilejší spolupracovníky. Chtělo by se říci morálnější. Ale raději ne.
Kdo si začne něco se zlem, nemá často šanci se z toho vyhrabat a být znovu čistý. Proto občas přemýšlím, jestli vlastně přeci jen nemá pravdu Jirka, který už dávno nechodí k volbám. Jestli bych přeci jen neměl začít v zaměstnání číst všechno, co mi kdo strčí k podpisu. Jestli přestat platit kartou anebo v dešti stát pod deštníkem vedle zastávky, kterou zaplatila EU. A asi bych také měl přestat používat internet. Ano, je těžké být důsledný. Nemám na to.
Tu povídku nenapíšu. Už jen proto, že se bojím. Nerad bych to psal o sobě.
