Události se dají vykládat různými způsoby. Přesto se nic nemění na faktech. Interpretace je tedy věc názoru, hlediska, přání, ale skutečnost zůstává stejná.
Skutečnost se dá vykládat různými způsoby. Někdy přitom ani nemusíme zamlčovat fakta. A někdy ani nejde o zlý úmysl. To jen na paměť není zcela spolehnutí.
Paměť je selektivní a pokud se nejedná o vysloveně traumatizující zážitek, snaží se potlačovat nepříjemné vzpomínky a naopak si idealizuje a vyzdvihuje ty pěkné. Proto si z doby vojenské služby pamatuji lépe a více dlouhé cesty lesem na hlídku a večerní čajové dýchánky s kamarády a kytarou, než buzeraci několika primitivů nutících mne ze sebe pro jejich potěšení dělat idiota.
Proto jsou lidé, kteří na dobu strávenou v systému, jenž rudí soudruzi nazývali socialismem, vzpomínají s nostalgií. „Zlatí komunisti!“ – vypadne čas od času zhodnocení současných poměrů z mého spolupracovníka Zdeňka. Čímž asi myslí zhruba to, že haranti nebyli tolik nevychovaní, o tom, že se tolik krade, nevěděl, pivo bylo za korunu dvacet a hlavně, že byl o dost mladší. Má pravdu v tom, že vše bylo jednodušší. A několik desetiletí neměnné, takže si člověk zvykl. Chtíc nechtíc. Ale že nebýt zlatých komunistů, mohli by nám dnes životní úroveň závidět i Němci, mu nedochází. A nikdy nedojde.
Po převratu v listopadu 1989 nazývaném sametovou revolucí se komunisté ani strašidla z StB nikam nevypařili. Jen se rozlezli jako rakovina do nových státních a společenských struktur. A to nejenom u nás, ale v celé Evropě. I na západě, kde se po ztrátě nepřítele tamní levičáci osmělili. Proto k nám z EU přicházejí nápady, které jako kdyby vypadly z dílny RVHP. Tímto děkuji členům KSČM za to, že jsou ve vlastní straně, takže víme, co od nich můžeme čekat.
Čímž chci říci, že na jednu a tutéž událost lze mít různý pohled. Dodnes jsou i lidé, kterým ponižující protektorát nevadí, vykřikují, jak milují svobodu, přitom nadšeně strkají hlavy do chomoutů, a i tací, kteří opravdu věří, že předání moci v 89. roce vybojovali studenti. A že nyní právě prožívají rozkvět demokracie.
Čulibrk dobře ví, že přání a realita se často rozcházejí.
