Klec zůstane klecí, ať si ji jakýkoli ptáček jak chce vychvaluje. Spoustě tvorů pobyt v kleci vyhovuje, cítí se tam v bezpečí. Pokud se v ní už narodili, mají za to, že to tak má a musí být.
Zvířata narozená v zajetí s každou další generací ztrácejí své přirozené instinkty a stávají se čím dál tím více závislá na člověku, jeho potřebách a blahovůli. Zoologické zahrady, cirkusy a chovatelé jen ukazují na černé svědomí lidstva, které se snaží dokazovat si svou lásku k přírodě a živým tvorům přes všechny hříchy, co proti nim napáchalo a dál páše. A páchat bude.
Člověk, na rozdíl od zvířat, v kleci, výběhu, rezervaci, akváriu ani teráriu nežije. Může si jít, kam mu libo, dělat, co se mu chce, říkat a zpívat cokoli a nebýt na nikom závislý. Myslí si většina z nás v demokracii věřící.
Narodil jsem se v roce 1963. Na tanky, které k nám přivezly nesvobodu a porobu v srpnu roku 1968, jsem se díval stoje na balkoně na krabici. Mamka mě ale odnesla domů, zavřela dveře a rozbrečela se. Bylo mi to líto. Kdy zase potkám na ulici něco takového? Ve škole mě učily soudružky a soudruzi, o prázdninách jsem jezdil na pionýrské tábory a ruské bukvy byly pro mne stejně exotické jako egyptské hieroglify. Žluté nápisy na rudých transparentech mě přesvědčovaly o věčných časech všeho kolem. Byl jsem zvyklý na fronty na cokoli. O tom, zda pojedu do Jugoslávie, rozhodoval domovní důvěrník. Systém ve své absurditě fungoval i nefungoval očekávaně. Nemyslel jsem si, že by to mohlo být někdy jinak.
Jsou na světě různá politická uspořádání. Pro nás, obyvatele Evropy, jsou těžko pochopitelné despocie typu Severní Koreje. S lidskými právy ale na tom není nijak dobře celá Asie Čínou počínaje a Tureckem konče. Popravy na stadionech se u nás asi jen tak neprosadí, nicméně sociální kredit je pro stále více našich spoluobčanů celkem přijatelný kompromis. Trocha iluze bezpečnosti za svobodu. Ovšem nemáme komu co vyčítat, kdykoli si vzpomeneme na německý nacismus.
Až se budou vyšetřovat zvěrstva, která se děla nedávno za války na Donbase, bude veřejnost podobně překvapena jako poté, co vyšla na povrch pravda o skutečných pachatelích masakru v Katyni za druhé světové války. A až lidé pochopí, jak je propaganda ohlupuje, nechtěl bych být v kůži nikoho z vlády. Což je ale jen má idealistická představa.
Lidé si zvyknou na všechno, jen se jim to musí podávat v nepatrných dávkách.
Líbí se vám vaše klec? Jste spokojení?
-------------------
Čulibrk použil aforismus pana Jana Sobotky. S jeho laskavým svolením.
