Chudých lidí vždy bylo a bude více, než bohatých. Proto ten, kdo využije přirozené lidské závisti a zneužije davy, má velkou naději na úspěch. Ale ne každý chudý je politováníhodný. A ne každý, kdo má peníze, je bohatý.
Mám to štěstí, že opravdovou chudobu jsem nezažil a doufám, že ani nezažiju. Čímž míním dlouhodobý nedostatek všeho potřebného k důstojnému životu.
Je jistě rozdíl být považován za chudého ve společnosti relativního nadbytku než tam, kde jsou chudí téměř všichni. Kdybych si někdy musel vybrat, raději bych žebral v New Yorku, než bydlel v Bombaji.
V devadesátých letech, po sametovém převratu, jsem pár let dělal finančního poradce. Abych se vetřel do domácností budoucích klientů stavebních spořitelen, investičních fondů, pojišťoven a bank, musel jsem používat různé fígle, na něž bych dnes zdaleka ani pomyslet nemohl. Nicméně díky nim jsem se ujistil, že oběživa mezi lidmi je dost, a že lidé jen neumí rozumně hospodařit. Téměř všude jsem se setkal s tím, že i ti, kteří se považovali za nejchudší, byli schopni něco uspořit. Jako žebrák jsem si kolikrát připadal spíš já, dokud mne oni nepozvali k jednání domů. Dnes už bych si sám sebe coby pojišťováka ke stolu nepustil.
Chudí lidé, žebráci, bezdomovci a vůbec jim podobní lidé zde byli vždy, jenom někdy nebyli tolik vidět. K nim mají blízko proletáři, což jsou podle slovníku komunistů nejchudší dělníci. A vůbec lúza, jak říkají mocní opovrhující davy. Což jim nebrání se týmiž v případě potřeby kdykoli zaštítit. Zvláště, pokud elity potřebují změnu. To se davy mění v lid, revoluční zvůle ve spravedlnost a budoucnost v ráj na zemi. Dočasně, pochopitelně.
Dosud byla řeč o chudobě v hmotném slova smyslu. Ale neméně politováníhodná je chudoba ducha. Projevuje se různě a dost odpudivě působí ponejvíce u lidí, kteří jsou veřejnosti známí. U politiků, herců a vůbec celebrit všeho druhu. Měl jsem kdysi rád Helenu Vondráčkovou. Ovšem poté, co se začala soudit kvůli každému zamračenému pohledu, a i s bývalými Golden Kids, si u mne získala podobné antipatie jako Jaroslav Hutka svými primitivními pamflety na prezidenta Zemana. Leč nekompetentní politik nadělá více škody. A volič přemýšlí, zda je jen podplacený, nebo opravdu takový prosťáček. Odstrašujícím příkladem mohou být zmatená opatření proti covidu-19. Tedy zločiny proti zdraví, svobodě a inteligenci všech voličů. Čili nařízení Babiše, Prymuly, Maďara a Vojtěcha. Ačkoli zde se přikláním k první alternativě.
Někteří chudí lidé si pro sociální dávky jezdí auty. Což je pochopitelné. Neradi by si u bot opotřebovali podrážky.
-------------------------------------------------------------------
Dodatek dvacátý první – Pořád ještě leden aneb mým soudruhům
Myslel jsem, že mi náhoda přihrála dobré téma k zamyšlení nad současnou situací. Totiž demonstraci hnutí Chcípl pes, která se odehrála včera, tedy v sobotu 22. ledna. Šlo jako vždy o vyjádření nespokojenosti s postupem vlády a parlamentu ohledně kampaně Covid-19. Nebudu popisovat ani průběh, ani cíle, ba ani dojem z ní. V době internetu se každý zájemce dopídí svého. Jen mne zaujalo patero postav postávajících stranou a sledujících celé dění. Muži v pozadí v černých bundách a kuklách, jakožto jediní i s černou rouškou nebo čímsi podobným na obličeji. Vzpomněl jsem si na nedávné události v Kazachstánu. Přesně takové figury tam vyprovokovaly policii k zásahům, které pak odnesli náhodní demonstranti. A nejsem si jistý, ale snad bych totéž mohl říci i o Bělorusku. Je to náhoda? Možná se nic nestalo kvůli nevalné účasti, bylo nás odhadem stopadesát. Těžko říci. Já scénáře provokací nepíšu. Ale sláva, že se tato akce alespoň konala! Nejsem tedy v Mostě sám.
V pracovním kolektivu, mimochodem kompletně a vzorně proočkovaném – vyjma mne, jsem se snažil debatám o dění kolem covidové kampaně vyhýbat, případně se nezapojovat. Tedy hovorům, zda má smysl přidušovat se hadry na obličeji, před čím a jak dlouho chrání vakcína, jaká je nejlepší a dalším podobným tématům k té věci. Jakožto myslící člověk vím, že nemá smysl někoho o něčem přesvědčovat, natož názorově sourodé společenství. Kdybych byl tak prostoduchý a nedbal na následky, riskoval bych v lepším případě zesměšnění, v horším pár facek. Bez ohledu na fakta a pravdivost argumentů kterékoli strany. Víra je proto vírou, že domněnky má za neotřesitelná dogmata. Což bude jistě a nepochybně použito i proti mně.
Donedávna se to celkem dařilo. Každý si stavěl hrad na svém názorovém písečku a o šílenství těch druhých jsme si mysleli své. Ale čím dál častěji se snaží souručenství očkovaných poukazovat na mou neodpovědnost, nebezpečnost, neukázněnost a vůbec nespolehlivost. Je to přesně naopak. Lituji je, nicméně jim to nevyčítám. Prý my, nenaočkovaní, jsme agresívní. Až mne přistihnete při něčem takovém, řekněte mi to, prosím.
Přesto, nebo i právě proto, mi dělají moji spolupracovníci radost. Tím, jak roste jejich chuť a náklonnost ke konfrontaci ve věci covid-19, potvrzují svou názorovou nejistotu. Pochopitelně, že toto popřou. Přijmout jiný modul myšlení není vůbec jednoduché. Není to stejné, jako přijmout za své jednoduché poučky o nemoci samé, její nebezpečnosti, nakažlivosti, průběhu, interpretaci počtů mrtvých, nemocných a internovaných a restrikce vlády k zabezpečení přežití. Sami sice dobře vidí každodenní nesmyslnost celé kampaně, ale změna postoje znamená přiznání, že se člověk mýlil. Což každý nedovede.
A není pravda, jak mi někteří mylně podsouvají, že ty, co se očkují v souvislosti s kampaní Covid-19, mám za hlupáky nebo idioty. Většina byla zmanipulována vládní propagandou, jejími hlásnými troubami – především televizí a dalšími sdělovacími prostředky, a zotročena režimními přisluhovači. Opravdu s tím nemá co dělat IQ. To spíše pohodlnost vyhledat si informace a morální postoje.
Lidstvo je schopno degenerovat velmi rychle.
Slituj se Bůh nad pouští!
