Zkreslené vidění - Anonymní dopisy

Pisatel anonymních dopisů se řídí podle hesla „Když nemůžu mít kozu, tak ať chcípne alespoň ta sousedova!“, neboli „Nebojte se, neudám vás, ale nahlásit vás musím.“. Je to jeho svaté poslání.

 Jsou lidé, kteří se baví činnostmi, které by slušný a zdravý člověk neprováděl ani z donucení. Dají se léčit různé psychické poruchy, závislosti na kdečem od kofeinu po heroin, lze snad i uvěřit, že někoho vyléčila homeopatika, ale potěšení z útrap způsobených druhému je zvláštním druhem sadismu. Míním udavačství.

 Má-li člověk postižený touto formou pokřivení charakteru štěstí a dostatek důvtipu, najde si zaměstnání, které je na tomto principu založeno. Pak dá svému koníčku legální a přijatelné meze. Můžeme takové potkat coby revizory ve vlaku i v MHD, v obchodě bývají ochrankou, najdeme je v řadách úředníků obchodní inspekce a dost jich je třeba i mezi policisty.

 Udavač je přesvědčený o své morální převaze a své jednání bere jakožto poslání. Je nástrojem vyšší spravedlnosti a dobra společnosti. Když coby důchodce v roli dobrovolného strážce čistoty trávníku honí slečnu s mopslíkem, jenž vytvořil hovínko, které panička přehlídla a nesebrala, cítí se být bojovníkem za lepší svět. Jestliže nemá dost odvahy, píše udání úřadům v dopisech bez podpisů, i foto přiloží. Prý tací bývají i dost vytrvalí.

 Nevím, jak to mají jiné národy, ale soudím, že Češi mají v udávání dost dlouhou tradici. Jmenovitě se tedy o málokom dozvíme, ale bez informátorů by jezuita Koniáš v době Jiráskova Temna nespálil tolik (asi 30.000) závadných knih, bez konfidenta a básníka Sabiny by c. a k. rakouská policie nevěděla, co se děje v 19. století mezi umělci v Praze a Jaroslav Hašek by bez tajného práskače Bretschneidera Švejka i s Palivcem neposlal do kriminálu. Ovšem nejvíce neslavně proslulým se stal za Protektorátu parašutista a později spolupracovník gestapa Karel Čurda, který měl na svědomí smrt nejen svých spolubojovníků, ale i lidí, jež jim pomáhali. Naštěstí alespoň atentát na Heydricha vyšel. Po válce i po převratu roku 1948 se udávalo ostošest, stejně jako po roce 1968. Vždy za jiné věci. Udavači je vcelku jedno za jaké. Členu strany, příslušníku StB, domovnímu důvěrníkovi, sousedovi, učitelce… komukoli. Kdykoli se začne roztahovat lež a přetvářka, vždy se najdou strážci mravní čistoty, aby jim ve svatém zápalu sloužili.

 Závistivci, konfidenti, tajní i polotajní policisté, zapálení funkcionáři, straničtí kandidáti toužící po zásluhách, přisluhovači všech režimů, informátoři a práskači, hnilobo lidské důstojnosti…

 Jak krásně by bylo na světě bez vás!