Naše hysterka na veterině a kapitán Krvavá bulva

Tak jsme museli opět navštívít veterinu. Náš kocour Jáchym totiž v jedné nestřežené chvilce zbaštil kus růžového silikonového náramku. Charitativního - toho na boj s rakovinou prsu. A protože živočich zvracel jako Amina (růžové kousky ovšem nikde) a na dvou veterinách nám řekli, že je to akutní stav, vyrazili jsme do zvířecí nemocnice. 

Jáchyma jsme vyklepali z přepravky a nic nebránilo prohlídce. Zevrubné promačkání bříška jsme ustáli celkem v pohodě, občas jsme prskli na paní doktorku, aby si nemyslela, že si necháme jen tak něco líbit. Následoval rentgen, abychom zjistili, jestli se nám ve střevě někde nehromadí bobek, což by signalizovalo ucpání a neprůchodnost. 

S přítelem jsme dostali olověné oblečky, Jáchymovi podsekli nožičky a rentgen prosvítil jeho břišní dutinku. Podle paní doktorky bylo všechno v pořádku, v žaludku i ve střevech se nacházela natrávenina a nic nenaznačovalo tomu, že by se náramek někde zasekl. 

Jáchyma jsme odnesli zpátky na vyšetřovací stůl, že prý dostane dvě injekce: jednu na podporu peristaltiky střev a druhou proti zvracení. První injekce nám relativně prošla, kočičák se škubal a syčel, ale zvládli jsme to. "Ta druhá injekce bude trošku štípat," upozornila nás paní doktorka. Vrhla jsem na ni pochybovačný pohled s tím, že to se kocourovi asi moc líbit nebude. A taky že ne.

Jakmile mu jehla vjela do kůže, začal neskutečně vřískat, ale tak hrozně, že se mi ježily chlupy na těle. Poscházel všechny věci, co byly na stole, a začal bojovat o holý život. Lékařka i sestra odstoupily od stolu a nechaly situaci svému osudu. Můj přítel však nehodlal zvíře pustit a tak skončili oba na zemi pod vyšetřovacím pultem mezi tampóny, stříkačkami a obaly.

Tam Jáchyma najednou pustil. Krk měl rozdrápaný do krve, což by ani snad tolik nevadilo, kdyby se mu krev neřinula i z oka. Hrozivý pohled. Krvavá hladina sahala až po oční panenku a tudy, kudy běžně teče slza, kanul čůrek červené. "Kriste pane, on ti rozškrábl oko!" zděsila jsem se. Když si přítel krev otřel a vzpamatoval se z prvotního šoku poté, co se spatřil v zrcadle, zjistili jsme, že má "jen" roztržené spodní víčko. "Zajeďte si s tím radši na pohotovost," doporučila nám veterinářka.

Zatímco veterinární personál uklízel zbouranou ordinaci a kocour už v klidu podřimoval v boudičce, jeli jsme směr lidská nemocnice. Oko je v pořádku, zněl verdikt očního lékaře. No hurá! Přítel dostal jen mastičku, kterou hrdinně nepoužívá, a mohli jsme jet domu. Jáchyma ovšem čekala ještě kontrola. Neděle 10:30. "Já už dovnitř nejdu, dělejte si s nim co chcete, ale beze mně," hlásil už dopředu přítel.

Kocour šel znova pod rentgen. Paní doktorka objevila zaražený bobek, uznala však, že by to nemuselo být nic fatálního. Jáchym dostal znovu injekci na peristaltiku (tu na zvracení už se mu nikdo neodvažoval dát) a projímadlo. Já jsem dostala gumové rukavice a úkol prozkoumat každý exkrement, abychom zjistili, jestli náramek vyleze ven.

A vylezl. Jaká to byla radost, když v rozmáznutém hovínku zasvítily dva růžové kusy silikonu. Pozřená guma opustila útroby mého čtyřnohého miláčka a příteli se úspěšně přebarvilo rudé bělmo zpět na bílé. Lepší happy end si snad ani nedovedu představit.

A co nás čeká příště? Čipování. Radši vůbec nechci vidět tloušťku jehly, jakou se čip aplikuje. Abych ale nezapomněla, ještě jedna důležitá věc nás čeká. Za pár týdnů se naše rodinka rozroste o dalšího chlupatého člena. Z jednoho domácího útulku si bereme koťátko. Gitušku. Tak držte palce, ať ji to naše dračisko jáchymovitý dobře přijme.