Jak jsem naletěla podvodnici aneb Není charita jako charita

Jak už jsem psala v jednom z předešlých blogů, přispívám na různé sbírky, kupuju si bezcenné cetky a jsem ráda, že můžu alespoň trošku pomoct tam, kde je to třeba.

Většinou je mi trapné žádat výběrčího studenta o průkazku či jiný doklad, zkoumat pečeť na pokladničce nebo pátrat po údajích sdružení, které skrze dobrovolníky peníze vybírá. A tak se stalo, že jsem narazila.

Není to tak dlouho (odhaduji, že to bude něco málo přes měsíc), co jsem šla domů a potkala na Bělehradské ulici slečnu tak kolem 17 let. Na krku měla papírovou krabičku a na popruhu od tašky připnutých několik kolíčků s beruškami.

"Přispějte na opuštěné děti v dětských domovech, kupte si kolíček za třicet korun," požádala mě dívka. Téměř bez přemýšlení jsem začala hledat peněženku. Třicet korun jsem ale neměla, jenom pár drobných a velké bankovky.

Bylo mi ale divný, že na pokladničce nebylo žádné razítko, žádná pečet, prostě nic; čistá bílá krabička s prořízlým otvorem. Taková domo robo kasička. Ptala jsem se slečny, jestli má nějaký doklad. Hned začala šátrat v tašce a že prý mi ukáže plnou moc.

"Né, to nemusíte, já vám věřím," bylo mi stydno legitimovat ji jako bych byla nějaký fízl. Vysypala jsem jí tedy do krabičky všechny drobáky, co jsem měla, a bez kolíčku s úsměvem na rtech pokračovala dál k domovu.

Za pár dní se ale celá situace opakovala. Na tomtéž místě a ta samá dívčina. Vracela jsem se s přítelem z večeře, mohlo být něco kolem desáté večer. "Přispějte na opuštěné děti...," vyzvala mě slečna. "My už jsme se tu jednou potkaly, vzpomínáte? Chtěla jste mi ukazovat plnou moc," říkám jí. Nepamatovala si ani na mě ani na historku s plnou mocí.

V dobrém rozmaru po dobré večeři jsem vytáhla třicet korun, vybrala si kolíček a připnula jej příteli na mikinu. Pak jsme ale začali nahlas přemýšlet. "Hele, není to nějaký divný, že vybírala v noci? A měla s sebou štěně, který venčila..." Bylo to divný.

Doma jsem sedla k počítači a jala se hledat sdružení nebo organizaci, která prodává kolíčky s beruškami. Žádnou jsem nenašla. Co čert nechtěl jsem zanedlouho zavítala do květinářství, které je v Bělehradské ulici. V té samé ulici, kde holka vybírala peníze. A ejhle, prodávají tam ty samé kolíčky; asi za pětikorunu.

Párkrát jsem pak ještě dívku s dlouhými hnědými vlasy a bezelstným výrazem ve tváři viděla v tramvaji, se psem i bez něj, vždycky vystupovala na Bělehradské. Asi tam bydlí a takto podvodně si přivydělává ke kapesnému. Až mě osloví příště, budu trvat na tom, aby mi ukázala všechny doklady týkající se sbírky a jsem rozhodnutá přivolat i strážníky, bude-li třeba.

Slečna nejen že podřezává důvěru lidí v dobré úmysly studentů, kteří pracují pro charitu, ale hlavně tu opravdovou charitu okrádá. Každý s podobně negativní zkušeností totiž příště radši odsekne "nemám zájem" a půjde dál, než aby se nechal podvést, či musel potupně zjišťovat, jestli dotyčný člověk zaštiťující se opuštěnými dětmi jenom prachsprostě nežebrá.