Romeo na balkóně a Jůlinka ve špajzce

Zabouchli jste si někdy vchodové dveře? Zapomněli jste si doma klíče? Buďte kreativní!!! Vyplatí se to!

Po cestě domů vlakem jsem telefonovala mému příteli, abychom se domluvili, co mám nakoupit.

„Lásko, nic nekupuj, všechno jsem nakoupil, maso už je v troubě, brambory se vařej!“ Odpověděl mi velmi zvesela můj chlap. Byl prostě o něco dříve doma, tak se o nás postaral.

Ten večer byl můj partner neustále v dobré náladě, což je vcelku normální, ale přesto mi to bylo divné, co ho tak povzbudilo. Na pivo jsem to svádět nechtěla.

Přišel k nám soused na návštěvu, pokecali jsme. Po jeho odchodu jsme zůstali sedět a povídali si. Teprve po 22. hodině večer se mi můj Miláček svěřil:

„Představ si, co se mi dneska stalo.“

„No, povídej!“

„Nakoupil jsem a s taškama jsem jel domů autobusem. Když jsem stál před naším bytem, hledal jsem klíče a uvědomil jsem si, že jsem klíče nechal v pracovní bundě na stavbě na Mělníku.“

SMÍCH… SMÍCH… SMÍCH… „A kolik bylo hodin?“

„No právě! Teprve 3 hodiny odpoledne.“

Pokračovala jsem v programu SMÍCH… „A co jsi dělal? Jak jsi se dostal do bytu?“

„V kapse jsem nahmatal vylamovací nůž a snažil jsem se otevřít dveře.“

„A nůž jsi zlomil, vždyť je VYLAMOVACÍ.“

„No, přesně. Tak jsem to vzdal, šel jsem do zahrady, posadil jsem se na lavičku, dal si pivo, co jsem si koupil, a rozhodl jsem se na Tebe ty 3 hodiny počkat na sluníčku. Akorát mě štvalo, že Ti nestihnu upéct to kuře. A taky jsme měl obavy, aby se to maso nezkazilo. Jak jsem tam tak seděl, díval jsem se na dům, kochal jsem se tou novou fasádou a najednou mi padlo oko na naše balkónové dveře. Všiml jsem si, že je klika v poloze otevřeno.“

„A jak jsi se vyškrábal do prvního patra na balkón?“

„U vedlejšího baráku měli stavaři ještě žebřík, tak jsem si ho půjčil.“

„A kdo nechal otevřené ty balkónové dveře?“

„To mi taky došlo… Ráno mě vyzvedával syn do práce, tak jsem mu ukazoval fasádu a balkón. On ty dveře jenom přibouchnul a nezavřel.“

„Lásko, už jsi telefonoval synovi a poděkoval jsi mu?“

„Ráno mě zase vyzvedne… tak mu to povím.“

„Hlavně si vezmi dnes ty klíče, ty můj Romeo! Ať nezůstaneš stát pod balkónem, protože já ty balkónové dveře normálně zavřela, když jsem tam byla pro prádlo.“

 Můj smích mě uvolnil z únavy natolik, že se mi vybavila stará historka, jak se moje malé dcery dobývaly do domu, když jsme nebyli doma.

Moje dcery často klíče od domu zapomínaly. Věděly totiž, že je téměř vždy někdo doma. Jenže jednou byla mamka s taťkou na celodenním výletě. Holky přišly ze školy a ani jedna neměla klíče od baráku.

Překonat obrovská dřevěná vrata venkovského statku byla pro ně rutina. Přelezli plůtek v předzahrádce, otevřeli si postranní branku a byli ve dvoře. Horší bylo dostat se do domu. Jejich fantazii popoháněla hrůza z mého hlasitého kárání. Dům má několik vchodů s dveřmi, které byly všechny zavřené a pro holky ve věku 7 a 8 let nedobytné. Starší Káťa si vzpomněla na okénko do špajzu, které bylo neustále pootevřené, aby se špajzka chladila. Okno chránila síť proti hmyzu. Dcery tedy našly v otevřené stodole aku šroubovák a hliníkovou síťku demontovaly.

Mladší dcera Míša byly tehdy tak útlá, že se protáhla pootevřeným okénkem do útrob špajzu. V pokračování do domu jí překážely dveře od špajzu vedoucí do kuchyně. Chvíli s nimi lomcovala, až vypadl háček z kovového očka. Opět to pro ni byla určitá rutina, protože starší dcera ji z legrace do špajzky občas zavírala. Míša tedy měla natrénováno, jak se z „klece“ dostat. Poté se octla v kuchyni, prošla domem do svého pokoje, našla svoje klíče, odemkla dveře zevnitř a pustila do domu starší ségru.

Holky nakonec moudře přišroubovaly na okno z venku síťku proti hmyzu, abychom po příchodu domů vůbec nic nepoznali. A taky že nás vůbec nenapadlo, co se tehdy stalo. Nakonec to Káťa nevydržela a večer se nám zvesela pochlubila, jak se dobývali do uzavřeného domu. Všichni jsme se smáli a já měla tichou radost, že si moje dcery umí poradit i v situacích, které nejsou zrovna jednoduché.

A to je dobrý konec jedné „tragédie“...