Jak mě „vysoká“ vyvedla z letargie

Od mládí jsem si psala nejrůznější deníky, abych se utřídila myšlenky. Před třemi lety se mi počaly v životě dít takové události, které stálo za to pravidelně zaznamenávat. A tak jsem opět začala psát.

Když jsem se svěřovala s nejrůznějšími historkami kamarádce, pravila: „Měla bys napsat konečně tu svou knihu.“ A poradila mi její název. Ten mě doslova vyprovokoval k aktivitě. Po večerech jsem vysedávala u počítače, který se stal v podstatě mým společníkem. Najednou jsem věděla, o čem a hlavně, jak chci psát. Postupně se zrodily během jednoho roku podklady pro mou první knihu.

Zamilovala jsem se a večery jsem trávila zcela odlišně :-). Občas jsem si zalezla k psacímu stolu a uspokojila potřebu sdělování zážitků ze života formou povídek. Stal se ze mě „nárazový psavec.“

Od podzimu 2022 pracuji v Praze v tiskárně jako produkční, kam denně dojíždím. Zhruba rok jsem si razila cestu osobákem po dálnici a na střídačku jezdila okreskou z Mělníka a zpět. Večer jsem se cítila dost unavená a neměla jsem sílu sednout si k počítači a psát.

Po roce jsem se cítila tím věčným řízením motorového vozidla tak unavená, až jsem vyřkla přání:

„Musím najít nějaké vlakové spojení a hlavně autobus, který mě dopraví z nádraží ve Kbelích k budově zaměstnavatele.“

O týden později se má Kia potkala na silnici s velikým daňkem, jehož tělo a tvrdé paroží ponechalo v levé přední části vozidla tak hluboký otisk, že jsem sotva dojela domů. Plakala jsem, byla jsem zoufalá, co budu dělat. Dcera, která se mnou tuto událost prožila mi připomněla:

„Mami, vždyť si stejně chtěla jezdit vlakem!“

Zasmála jsem se s očima plných slz a počali jsme společně hledat vlakové a autobusové spojení do Prahy Kbely.

Druhý den ráno jsem si užívala klidu ve vlaku, všechno jsem pozorovala kolem a cítila se svěže.

Třetí den jsme s přítelem vyzvedli u jeho syna starou Fabii a já se mohla dopravovat na vlak samostatně.

Čtvrtý den jsem zprovoznila tablet s klávesnicí a měla obrovskou radost, že jsem našla časoprostor pro psaní. Cítila jsem se jako znovuzrozená.

Založila jsem si blog a postupně jsem začala zveřejňovat své povídky.

Redakce blogu mé příspěvky opakovaně zařadila do rubriky „zaujalo nás“. Moc mě to potěšilo.

Pak jsem se musela vyrovnat s několika nepříjemnými událostmi v životě a odmlčela jsem se. Nevěděla jsem, jak dál. Psala jsem stále dál, ale mnohem méně. Potřebovala jsem opět najít to světlo v tunelu…

A svitlo mi paradoxně v den výročí upálení Jana Husa… No nejsou to paradoxy? Nejsou! V tuto dobu je mimochodem i hodně slunečního svitu, takže mnohým z nás se prostě může rozsvítit. Seděla jsem na balkóně a svěřovala své niterné myšlenky opět počítači… Hloubce emocí mi napomáhalo výborné červené víno… In vino veritas!

Uvědomila jsem si, že potřebuji najít mentora, se kterým si budu pravidelně povídat o tom, co píšu, kde to mám zveřejňovat, jak často a hlavně, co všechno mám udělat pro to, aby se moje první kniha dostala ke čtenářům jinak než přes klasické nakladatelství. Jak to tak bývá, pomoc jsem měla přímo u nosu… Má kamarádka Jana je vystudovaná literární kritička, sama publikuje, mou tvůrčí činnost podporuje od počátku, a navíc umí praktikovat leadership. Napsala jsem jí žádost o mentorství a poslala ji e-mailem, což samo o sobě přidalo na vážnosti situace, protože normálně spolu kecáme i více jak hodinu po telefonu… o takových těch žensky životních věcech…

Ještě ten den mi Jana zatelefonovala a nadšeně mi sdělila, že to moje mentorství bere. A ihned na mě vysypala pár otázek, jako třeba tuto: „Máš profil na Linkedin?“

„Ne.“

„Tak si ho založ, to je tvůj první úkol. Pak tam můžeš sdílet odkazy na tvé příspěvky na blogu. A pěkně se tam rozepiš o tom všem, co umíš.“

„OK, PROVEDU!“

Pak jsme probírali téma způsobů vydání knihy, hledání sponzorů, crowdfunding atd.

Po tom telefonátu jsem se zhluboka nadechla a pocítila jsem radostnou naději, že tu svou knihu vydám. Během dne mě napadlo hned několik témat na povídku. Rozzářila jsem se vnitřně jako solární lampička. To naakumulované světlo, které mi má mentorka dodala, prozářilo temnotu nevědění v bytí. Ve vlaku jsem ihned začala přepisovat povídku, kterou už jsem sesmolila dříve. Najednou mi ta slova sama přicházela a tak jsem je radostně ťukala do klávesnice tabletu a potutelně se usmívala.

Když jsem dotvořila starou „nic moc“ povídku, měla jsem hned skvělou náladu. Dostavil se pocit úlevy a slasti. Nebojím se přirovnat mé pocity z psaní k dobrému orgasmu – cítím se být uvolněná a naplněná … :-).

Mé nadšení nepohaslo ani večer po večeři. Vzala jsem si počítač na balkón a počala s registrací na Linkedin. Využila jsem možnosti zaregistrovat se přes svůj google účet. Systém mě nabádal, abych prokázala, že nejsem robot. Na obrazovce se objevil čtverec rozdělený do 9 čtvercových polí, ve kterých byly obrázky srnky v nejrůznějších polohách. Mým úkolem bylo vybrat dvě k sobě pasující zrcadlově obrácené srnky. Bohužel si nepamatuji ten nesmyslný text požadavku „systému“. Četla jsem si to opakovaně, ale moc jsem tomu nerozuměla. Tak jsem klikla sem a tam a systém hlásil:

„Chyba, zopakuj akci.“

A tak jsem znovu zkusila vybrat k sobě dvě zrcadlově převrácené obrázky srnek. Jednou se to povedlo, pak mě to posunulo dál a měla jsem akci zopakovat. Srnky byly opět v jiné poloze. Po druhé jsem zvolila správnou verzi a zobrazila se mi další tabulka s jinými polohami srnek. Opět jsem vybrala správně. A správně jsem vybrala i na počtvrté. Přesto se mi zobrazila další tabulka se srnkami. Měla jsem pocit, že jsem v nějaké blbé počítačové hře, ve které se mi nedaří dostat se do dalšího levelu. Pátá akce byla neúspěšná. Systém mě stále nechtěl pustit dál. Chytla jsem záchvat smíchu, jak jsem roztomile pitomá, že můj mozek nedokáže prokázat lidskost. Roboti zvítězili, zaklapla jsem počítač a rozhodla se, že si počkám, až mi systém poskytne nějaký jiný kvíz, který dokážu snadno rozluštit.

Pustila jsem to vše z hlavy a zavolala dceři novinu: „Tak si představ, že jsem tak prudce inteligentní, že jsem nepřekonala umělou inteligenci a nechala zvěřinu zvítězit nad mým záměrem registrovat se na Linkedin.“

„Mami, co to povídáš? Vůbec ti nerozumím.“

„No to chápu, já tomu taky nerozumím.“ A vyprávěla jsem jí příběh o svém střetu se srnkami v počítači. Dcera se smála a já v tu chvíli věděla, že tohle musím zase sepsat a zveřejnit… Proč? Protože si myslím, že takových je nás daleko více. Nestydím se za to, že mi něco nejde. Snažím si dělat legraci sama ze sebe… Uvolním se, uvolním energii kolem sebe a pak může přijít zázrak.

A tak se stalo! Druhý den večer jsem se přihlásila na Linkedin a hádejte co! Má registrace byla platná, systém mi kladl otázky v dotazníku, který jsem v klídku vyplnila. Nahrála jsem si tam fotku a do pozadí umístila výřez obrazu „To be free“, který jsem namalovala pastelkami v roce 2011. Pak jsem připsala něco o mém vzdělání a současné práci. Více doplňuji postupně.

Toto je má zpověď, jak mě „vysoká“ (daněk a srnky) vyvedla z letargie. Aneb zvířata mají velkou moc… Děkuji tímto mé skvělé mentorce za všechnu podporu, kterou mi poskytuje. Ve dvou se to lépe táhne a každý pořádný spisovatel má agenta… už vím proč...