Posuvná vejce

Nehoda není náhoda aneb jak nám zpestřil Velikonoce flek na ubrusu. Objevili jsme nové metody čištění…  

Svátky jara si vyžádaly domácí přípravy formou úklidu, pečení beránka, mazance, kachny a  nezbytné přílohy: bramborových knedlíků a červeného zelí.

Stála jsem v kuchyni od rána asi tak 4 hodiny, abych ty všechny dobroty nějak připravila. Můj chlap rejdil doma s prachovkou a vysavačem. Hezky jsme si to rozdělili a šlo nám to jako po másle. Odpoledne přijela jako první starší dcera Káťa. Po kávičce jsme se rozhodli jít na procházku a při té příležitosti vyvenčit draka. Venku téměř nefoukalo, ale mezi poli nějaký ten větřík jistě brázdit bude, říkala jsem si v duchu. Tentokrát jsme k drakovi vzali sebou i naviják a šňůru. Ne jako den před tím… To jsme si vyšli na procházku s drakem, avšak když mu přítel roztáhnul křídla, položila jsem mu zásadní otázku:

„Miláčku, a kde máš naviják?“

„AHA, v posteli. Já na to úplně zapomněl.“

Pochopitelně jsme se začali smát naší opětovné zapomnětlivosti. Nakonec jsme se procházeli mezi poli bez draka. A proto jsme měli dětinskou radost druhý den odpoledne, když se dcera rozplývala  nad tím, jak se drak vznáší vysoko. Vedla toho draka jako pejska cestou zpět, akorát konec šňůry se vznášel nad našimi hlavami.

K večeru nás poctila svojí návštěvou druhá dcera Míša. Byla unavená, ale šťastná, že jsme všichni spolu. Počali jsme servírovat vypečenou kachnu k večeři. V troubě voněl mazanec. Všichni jsme se těšili na kávu a beránka. Holky měly radost, že dostaly krásné bonboniéry ve formě velikých vajec.

Večer jsem dcery požádala, ať obarví uvařená vajíčka. Káťa se toho zdatně ujala. Vajíčka hrála všemi barvami. Přemýšleli jsme, jak je dozdobíme.

„Vytvoříme posuvná vejce!“ Prohlásila jsem nadšeně.

„Co? Jak to myslíš mami?“ Optala se Míša.

„No, černou permanentní fixou namaluje každý z nás jeden obrázek a posune ho dalšímu u stolu. Prostě si ta rozmalovaná vejce budeme mezi sebou předávat. Každý namaluje něco.“

„Já mám barevné fixy v šuplíku!“ Zvolal nadšeně můj chlap a vymrštil se od stolu směrem k šuplíkům v komodě v ložnici. Za chvilku byl zpět se 4 barevnými fixami.

Ucucávali jsme prosecco a malovali hezky obrázky na vajíčka. Asi po půl hodině jsem si všimla, že na žlutém ubrusu leží červená otevřená fixa , jejíž hrot se dotýkal zmuchlané vyvýšené části ubrusu. Na čerstvě vyžehlené sváteční pokrývce jídelního stolu se vytvořil rudý flek o velikosti pětikoruny. Zvedla jsem fixu a uzavřela ji víčkem. Mou mysl prolítla myšlenka: „No to ten ubrus tady moc dlouho nevydržel, žehlila jsem ho asi tak před 5 hodinami!“ Ani jsem si nestihla veřejně postěžovat, protože Láďa mou mysl občerstvil radostným prohlášením:

„A hele , krvácí nám ubrus!“

V tu chvíli jsme se počala smát a můj „smíchozáchvat“ trval ještě několik minut. Dcery na mě ponejprv doslova zíraly, ale pak je to strhlo natolik, že se také chechtaly. Mezitím mi došlo, jak se vše změnilo. Dříve bych se naštvala a nadávala na nepozornost a nemotornost účastníků provozu u  stolu. Uvědomila jsem si, jak jsem se rozčilovala kvůli „maličkostem“. Proto mé chování dcery tolik udivilo, čekaly nervní výbuch, zatímco já se smála, až jsem nemohla popadnout dech. Situaci vygradoval Láďův návrh řešení fleku:

„Pájo, přines ten čistič na koberce.“

Miláček seděl v rohu u zdi, tak jsem se zvedla a po chvíli aplikovala kopec čistící pěny na ubrus, která neustále zvětšovala svůj objem, což nás ještě více rozesmívalo. Láďa převzal čistící štafetu a roztíral pěnu na čištění koberců do kruhu o obvodu 30 cm. Ubrus vlhnul, mé oči zvlhčovaly slzy smíchu a červený flek se zvětšoval v odstředivém směru. Asi po 5 minutách počal flek trochu růžovět. Nakonec jsme pod ubrus daly papírové utěrky, aby se zcela nezničil lak na stole. Nechali jsme flek flekem a pokračovali jsme v malování obrázků na vejce.

Byl to fajn večer v rodinném kruhu.

Ráno jsme uklidila před snídaní na stole. Sundala jsem ubrus a strčila ho do chřtánu pračky. Asi po půl hodině jsem povolala Láďu ke sledování činnosti pračky:

„Miláčku, prosím Tě, pojď se na něco podívat!“

„Ano, zlato?“

Ukazovala jsem na dvířka pračky, za kterými byla vidět obrovská kupa pěny, kterou prosvětloval sem tam žlutý ubrus.

„No, koukám, že ta pěna na koberce vyčistí i tu pračku.“ Pravil můj „rozumbrada“.

Naštěstí zůstala pěna v pračce a ubrus se opravdu vypral natolik, že jsme po ohledání žádné stopy červeného nebo narůžovělého fleku nenašli. Zdá se, že máme doma víceúčelový čistič. A také to vypadá, že jsem konečně našla svůj vnitřní klid a nerozčiluji se nad malichernostmi.