Zateplovací story

Více jak 11 let jsem bydlela na starém statku, na jehož rekonstrukci jsem se aktivně podílela. O tom, jak lze také provádět stavební práce, mě poučili pracovníci firmy, kteří zateplovali dům, ve kterém bydlím nyní.

Bydlíme na kraji obce v malé panelákové bytovce, kterých je na českých vesnicích plno. Dům po více jak 50 letech své existence, vykazoval značné netěsnosti svrchního pláště, prostě do něj teklo shora i zdola.

Stavební práce začaly až v polovině září.

Nejprve byl celý dům kolem dokola okopán podél stěn a odizolován. Asi po měsíci banka konečně uvolnila potřebný finanční obnos z úvěru a mohlo se započít s opravou střechy. Aneb bez peněz do rekonstrukce bytovky nelez… Radovali jsme se, že konečně přestane do domu zatékat. To jsme však netušili, co vše nás ještě čeká.

Jednou večer jsme se vrátila domů z práce a kolem domu probíhala čilá stavební činnost – řemeslníci počali stavět lešení. U večeře nás vyrušil lomoz vrtačky, jejíž zvuky měly sílu kulometu. K tomu všemu se přidal všeobecný křik, což je jediná dorozumívací technika cizokrajných pracovníků. Už byla tma, bylo třeba všem na tu práci posvítit. Kdosi namířil reflektory na stěnu domu, kde máme kuchyni a jídelní kout.

„Miláčku, tak teď jsme jako ve filmu, musím jíst pěkně distingovaně a způsobně, za tvými zády na nás kouká oknem nějaký cizokrajec.“

Rozesmáli jsme se, a já zamávala na toho chlápka za oknem, co nám koukal do talíře. Ani mě nevmnímal…

Jakmile přijeli po týdnu specialisté na opravu střechy, odstranili všechno, co jim v tom prostoru překáželo, a to včetně antény a modemů pro internet. Všichni v domě byli zmatení, jako ryby na suchu. Plácalo to s našimi emocemi do všech stran. Snažili jsme se využít mobilní data, šlo to však dosti mizerně, protože v bytě je špatný signál hned u několika operátorů. Aby ne, když bydlíme v přízemí a jsme v ďolíku pod polem. Dokonalé krytí pro internetový signál… Žili jsme bez kvalitního spojení s civilizací více jak měsíc. Alespoň jsem se naučila vyhledávat vše možné v mobilu. Poskytovatel internetového připojení toto sice zohlednil 50% slevou ve vyúčtování, ovšem zároveň si neopomenul naúčtovat způsob připojení nového… Takže nakonec jsme zaplatili o něco více než běžně… Kdo by se hádal, naše síly spotřebovával předvánoční shon. Tak jsme jim dali dárek – zaplatili jsme to v plné výši…

Televizní signál nám naštěstí zůstal. Naše anténa byla namontována na trubky lešení. Hurá, naše spojení s mediálním světem bylo zachráněno! Sice se potvrdilo, že se v telce stále především vraždí, ale to nám nevadilo, alespoň jsme začali mnohem dříve chodit obývat ložnici…

Ztrátu soukromí v bytě jsme částečně eliminovali zataženými závěsy, které později nahradily ochranné igelity z vnější strany oken. Bohužel tak v noci přestalo být vidět na hvězdné nebe, které běžně pozorujeme z postele. 

Sněžit u nás počalo pravidelně už v říjnu. Všude poletovaly drobné kuličky polystyrenu z fasádního obložení, které zasypávaly karosérie všech parkujících vozidel.

A propos parkování, tato činnost byla přesunuta z bezpečnostních důvodů mimo prostor v okolí pod lešením. Jinak se naše auto mohlo stát terčem útoku břečkovitého fasádního lepidla. V zatravněné lokalitě v okolí domu počala být půda natolik rozježděná, že občas zaparkovaným autem nešlo vyjet.

Dělníci pracovali 6 dnů v týdnu, tudíž nás v sobotu v 8 hodin ráno probudily drnčivé zvuky sbíječky… Museli jsem utéct ven na celý den, abychom se nepočali mezi sebou také sbíjet… Takto jsme činili každou sobotu téměř měsíc…

Místní honorace – daňci – se dali na ústup a přestali navštěvovat okolní zahrádky. Zřejmě se jim nechtělo kličkovat mezi všudypřítomnými stavebními odpadky. Maj recht, kdo by se procházkoval mezi hromadami kovošrotu, drátosklem ze starých balkónů a stavební sutí.

Vchodové dveře byly přes den neustále otevřené, následkem čehož byla v domě šílená zima, která se jistě podepíše na vyšších nákladech za vytápění navzdory 18 cm venkovnímu zateplení.

Za domem byla umístěna dodávka, která měla mít funkci stavební buňky pro dělníky. Tuto úlohu však dokonale naplnil volný prostorný sklep přímo pod naším bytem. Ve sklepě se řemeslníci nejen ohřívali, jedli, ale také pokuřovali, popíjeli, a hlavně tu neustále svítili a nechávali otevřené okénko. Na naše opakovaná naléhaní nakonec občas na noc zhasli… Kolem dodávky byl z námi neznámých důvodů postaven plechový plot, který v silném větru vydával takové zvuky, že se nedalo vůbec spát. Měla jsem pocit, že se venku v prosinci rozpoutala bouře. Sousedka se sousedem plechy zneškodnili tak, že je demontovali z polohy vertikální do polohy horizontální – položili je prostě na zem a byl klid.

Kolem domu se vršily odpadky ze stavby na nejrůznějších místech. Občas byly navršeny do kontejneru a ten pak zmizel. Před vánočními svátky počali dělníci uklízet vše do velkých pytlů, které zaplňovali povětšinou lehkým stavebním odpadem z polystyrenu a použitých obalových materiálů. Pytle převázali šňůrami, jenže silný vítr pytle povalil, odfouknul o mnoho metrů dál, upevňovací šňůry to nevydržely a obsah pytlů počal létat všude kolem. Na příjezdové cestě a podél ní se válely zbytky polystyrenu a v křovích se třepotaly cáry plastových obalů.

Když jsem přivezla na Boží hod mámu na návštěvu, použila jsem přítelovu hlášku:

„Nelekej se, vypadá to tady jako v Chánově, ale uvnitř bytu se nachází oáza klidu a bezpečí.“

Máma raději neříkala nic, když vkročila do vstupního prostoru domu, kde byly oprýskané zdi. Prošla se po retro linoleu, vystoupala po omlácených schodech do patra, kde už na nás čekal můj přítel s otevřenou náručí a rozjařeně mou mámu vítal slovy: „Vítejte maminko!“

„Takhle mi už fakt neříkejte, to mi radši tykej, já jsem Jiřina.“

„Těší mě, já jsme Láďa.“

A bylo to! Netušila jsem, že si ti dva potykají ještě před prahem oázy klidu a bezpečí. A tak se stal můj přítel Láďa prvním chlapem v mém životě, kterému moje máma nabídla tykání. Zázraky se dějí… jak později uznaly i mé dcery.

Na počátku ledna přišly silné mrazy, a tak na stavbě zavládnul klid. V noci jsem opět spatřila v zahradách stádečko daňků s danielami, jak okusují trávu vyčnívající z pod sněhové pokrývky.

Když jsme se dočkali oteplení, počali řemeslníci „natahovat fasádu“. Šla jsem ven s odpadkovým košem a na zpáteční cestě jsem se kochala pohledem na tu krásu: stěny byly zahaleny do příjemně teplé hnědé barvy se skořicovým nádechem. Mé oko se však zastavilo v místě, kde máme trubku pro odvod par z digestoře. Fasáda byla celistvá.

Přišla jsem do bytu a oznámila partnerovi: „Miláčku, představ si, že ti řemeslníci zazdili díru pro digestoř!“

„To snad není možný, dívala jsi se dobře?“

Nutno poznamenat, že můj partner je ve stavebnictví profesionál. Raději jsme vylezla znovu ven a provedla ještě jednu obhlídku té krásné barvy fasády.

„Bohužel je to pravda, jdi se podívat sám.“

Přítel se obléknul a zmizel venku. Čekala jsem, s jakou přijde domů.

„Lásko, díky, že jsi si toho všimla, už jsem jim tu díru zaměřil a označil, opraví to.“

Hurá, zachránili jsme „díru“.

K večeru začalo pršet, a tak dělníci opatřili lešení plachtou, která zabraňovala stékání deště po usychající fasádní barvě. Kolem osmé hodiny večer přišel silný vítr, který počal plachty hlasitě vzdouvat. Byl to nárazový strašlivý rachot na stěně u ložnice a já věděla, že dnes spím na gauči na opačné straně bytu, kde je klid.

Zhruba ve 3 hodiny ráno jsme se probudila a šla monitorovat povětrnostní situaci. Stála jsem u balkónových dveří a dívala se na televizní anténu, jak se houpe ve větru. Dělníci upevnili anténu na lešení tak dokonale, že ji noční vítr sfouknul jako hnízdo ve větvích starého stromu. Bylo mi jasné, že návrat do společného lože se nekoná. Ten výjev mě tak pobavil, že jsem se dokonale probudila a napadlo mě téma pro tuto povídku. Strávila jsme tedy asi hodinu a půl psaním, což mě natolik uspokojilo, že se mi opět chtělo spát. 

Následujícího dne se přítel vydal za dělníky s žádostí, aby odstranili plachty z lešení, abych se mohla pořádně vyspat. Naštěstí byla sobota, tedy 6.  den, kdy řemeslníci pracovali. Plachty odstranili a já strávila následující noc ve společném loži. No v klidu to nebylo, protože jsme oba dva zápasili s kašlem, ale to je zcela jiná situace…

O pár dnů později bylo sundáváno lešení. Můj přítel byl ten den doma. Dostal ode mne důležitý úkol: nalít 500 ml šlehačky do masa proloženého plátky brambor a dát tu dobrotu péct na 2 hodiny do trouby. Po ranní kávičce toto vše udělal a šel uklízet do sklepa, odkud vynášel kartony a nepotřebné igelity do kontejnerů u domu.

Jak tak poletoval mezi sklepem a kontejnery, musel se zastavit, protože zjistil, že řemeslníkům při demontáži lešení spadnul kýbl s rozředěnou fasádní hmotou přímo na jeho auto. Pachatelé nelenili a ihned počali auto čistit smetáčky, které měly štětiny obalené zatuhlým fasádním lepidlem. Když to přítel spatřil, zařval:

„Vy volové, vypadněte od toho auta! Já si to umeju! Vždyť takhle ten lak toho auta akorát poškrábete!“

Dělníci od auta odskočili a raději se drželi opodál, měli strach, že dostanou přes hubu. A moc nechybělo. Naštěstí je Ford ve věku young timer, tudíž nějaké další škrábance se na tom dosluhujícím automobilu ztratí. Karosérie dostala pořádnou sprchu a opět se zaskvěla ve svém tmavomodrém laku.

Po takovéto záchranné akci měl přítel chuť dát si doma kávičku. Odemknul dveře bytu a vyvalil se na něj šedivý smrdutý dým, který zaplňoval veškerý prostor našeho 3+1. Popoběhnul k troubě a urychleně vytáhnul ven skleněnou mísu s masem a brambory. Krkovička ani brambory spálené nebyly, ale trouba byla totálně napálená od přetékající šlehačky. Nezbývalo, než otevřít všechna okna, dveře na balkón i vstupní dveře do chodby, aby se byt vyvětral. Nakonec problém vyřešila drátěnka, voda, saponát a nezdolná přítelova touha po čisté troubě. Když už bylo čisto, vložil přítel mísu s masem opět do trouby, aby se dopeklo. Naštěstí už nezavíral víko, aby opět nemusel vše drhnout.

Balkóny byly vydlážděny a také vyspárovány. Můj přítel, povoláním obkladač, tiše zuřil, když viděl tu odfláknutou práci. Musím uznat, že bych ten balkón dokázala vyspárovat lépe i jako amatérská mozaikářka. Můj chlap nelenil, odstranil ze všech spár spárovací hmotu a celý balkón vyspároval znovu a pořádně. Nevím, jak to řešili ostatní nájemníci… pokud to řešili…

Na parapety byly konečně instalovány kovové plechy. Bohužel tak neprofesionálně, že muselo společenství vlastníků práce klempíře reklamovat. Vše bylo prověřeno stavebním dozorem a řádně zapsáno do stavebního deníku.

Postupně z domu mizelo lešení. Alespoň byly namontovány svody ze střechy. Konečně dešťová voda tekla mimo fasádu. V bytě bylo postupně čím dál tím menší vlhko.

Zajímalo nás, kdy a jak bude instalováno zábradlí na balkóny. Dočkali jsme se toho po téměř 5 měsících. Včera jsme po tak dlouhé době večeřeli na balkóně a užívali si jarního vzduchu.

Tímto končím „fasádní story“. Kolem domu zavládnul klid, rozbrázděnou půdu prorazila čerstvá jarní tráva a daňci se mohou vrátit pod naše krásné balkóny. Brzy navštívíme zahradnictví, nakoupíme bylinky a květiny do truhlíků. Těším se, až nám to tady zase všechno začne vzkvétat…