Daň z budoucího úspěchu

Občas máme v životě dny, které by člověk oznámkoval nejraději za 5. Prostě na prd. Něco se stane, co nás nepotěší, co se dotkne našich citlivých míst. Co má člověk v takovou chvíli dělat?

Co mám dělat, když jsem „ukřivděná“? Co, co, co??? Já se naučila smutnit, plakat, projevit vztek a nechat působit tento destruktivní koktejl co nejkratší možnou dobu.

Když se mi nedaří během pár hodin vzlétnout z popela jako bájný pták Fénix,volám kamarádkám na telefonu. Některé z nich jsou opravdu zkušené a moudré, ostatně mají na to věk :-).

Nedávno jsem si kvůli smutku vzala dokonce celý den dovolené. Udělala jsem si čas sama pro sebe, abych zpracovala všechny ty emoce a myšlenky, které cirkulovaly v mém fyzickém těle i mimo něj. Ponejprv jsem vše rozchodila procházkou s důrazem na rychlost energické chůze. Matička Země tak mohla vstřebat rázovitou energii ze mě. Následně jsem se posadila na lavičku v parku na sluníčko a popíjela teplý čaj z cestovní termosky.

Přišel čas na sdělování událostí příteli a pak kamarádce po telefonu. Oba mě chlácholili, to jsem potřebovala, neztratit víru, že podstatné věci v mém životě jsou v pořádku. První verbální emoční nános smutku a zlosti byl seškrabán jako jinovatka na skle automobilu v zimě.

Pochopitelně jsem se počala obviňovat, jak jsem „blbá“, že jsem dopustila, aby vznikla situace, která vznikla. Především jsem fňukala nad svou dlouhodobou neschopností se postavit sama za sebe. Obviňovala jsem druhé z nezodpovědnosti, ale sama jsem nebyla zodpovědná vůči sobě. A to byla opravdu chyba, kterou jsem opakovala bohužel mnoho let.
Starala jsem se o druhé, aby měli to, co potřebují, a čekala jsem, že mou činnost ostatní dostatečně ocení. Dávala jsem více a více, ale uspokojivá odezva nepřicházela. A když jsem ještě o kousek více toho dávání přidala, bylo mi nakonec řečeno, že to vlastně po mě ani nikdo nechtěl. Byla jsem totálně zmatená. Nechápala jsem, jak je možné, že dávám a nedostávám zpět to, proč jsem to všechno dělala.

Nakonec jsem na to přišla.
Začala jsem respektovat sama sebe, své vlastní požadavky na život. Na řešení svých vlastních problémů jsem už neměla sílu. Tak jsem si to tehdy pro sebe vysvětlovala.

Nakonec to bolelo tak, že jsem se vzbouřila, posbírala zbytky svých sil a použila je konečně především pro sebe. Konečně jsem počala myslet sama na sebe. Dala jsem přednost tomu, co chci já sama.

K večeru mi stále nebylo dobře, přišel čas na další telefonát s moudrou kamarádkou:

„Danuško, prosím Tě, můžeš mi poradit, jak mám co nejdříve a nejsnadněji přijmout křivdu?“

„To je dobrá otázka, dej mi chvilku… No, já bych řekla, že občas člověk musí zaplatit daň za svobodu, za to, jak se má teď.“

„Jo ták … :-)!“ Smála jsem se. „Svoboda znamená přijmout zodpovědnost, viď?!“

„Přesněěěě. A nejen to. Někdy člověk musí zaplatit daň z budoucího úspěchu.“

„OK, tímto opouštím pozici OBĚŤ a objímám sama sebe v životě.“

„No vidíš, už ti to jde.“ Pochválila mě kamarádka.

Tak to bylo mé jednodenní zklamání a objevování nových postojů sama k sobě bez agrese.

Během dalších 7 dnů přišly ještě další 2 zásadně blbé zprávy. Byla jsem podrobena testu odolnosti vůči momentální nepřízni osudu.

Opět jsem plakala a byla smutná. Naštěstí jsem si našla čas na své myšlenky, vzala tužku a papír a svěřila papíru události za svého života, které se mě stále emocionálně dotýkaly. Konečně se dostavila úleva, protože jsem se rozhodla, že tyhle všechny rány zhojím. Jednoduše je přijmu jako drobné vrásky pod mýma očima. S věkem člověk prostě posbírá různé šrámy na těle. Nač je tedy prohlubovat sebedestruktivním smýšlením? Drobné vrásky mi sluší. A když se smějí mé oči, je mi na světě krásně.

Jak říká můj chlap: „Já jsem tak rád, když se mohu dívat do tvých šťastných oči.“ Vidí v nich totiž i své štěstí… a to člověka opravdu naplňuje.

O 3 týdny později se mě i příteli splnilo přání, o kterém jsme snili už více jak půl roku. Konečně jsme naložili jízdní kola do dodávky a cestovali jsme do městečka opodál, abychom kola vyložili a projeli se někde jinde než „kolem komína“. Dodávka je klimatizovaná, krásně se řídí a vzadu je dostatečně veliký prostor, abychom tam mohli přespat. Dokonce byl využit i zbytek koberce na podlahu našeho krásného přesunovadla. Těším se, až koupíme matraci a budeme „kempovat“ na nejrůznějších k tomu vhodných místech.

Vydali jsme se cestou podél Labe na sever do Litoměřic. Byla to nádhera. Počasí nám přálo, vítr čechral moje dlouhé vlasy. Nasytila jsem se vzduchu, slunce a pořádně se protáhla. Ujeli jsme více jak 40 km nádhernou krajinou a užili si prima zastávky na občerstvení. Pociťovala jsem volnost, radost a klid. Nestalo se nic mimořádného, nic jsme nezapomněli, všechno bylo fajn. Večer jsme kola opět naložili do dodávky a jeli domů. Naložili jsme se do vany s horkou vodou a voňavou pěnou, odpočívali a připili si proseccem na naše další výletozážitky.

A teď si vychutnávám svou odměnu z úspěchu… Děkuji...