Řekni, kde ty kytky jsou?

Co nezničí letošní vrtkavé počasí krupobitím, to zvládne člověk s pomocí křovinořezu. Aneb jak jsem přišla o možnost kochat se vzrostlými květy podél cesty do zaměstnání.

Jako správná romantička miluji pohled na květiny. Nejraději mám louky plné kopretin. Jsem jejich vášnivým vyhledavačem, uctívačem a každý rok si někde natrhám alespoň jednu pěknou kytici do vázy. Květiny rostou všude kolem nás, stačí se pořádně dívat, než jim zkrátí život „křoviňák“.

Jezdím do práce vlakem a pak se „procházkuji“ městským parkem až na pracoviště zhruba 1,5 km. Ke konci cesty musím obejít areál, který lemuje jednosměrná úzká silnice ze zámkové dlažby. Právě tady jsem si pravidelně natrhala malou kytici kvetoucího plevele. Dnes ráno však bylo vše posekáno. Překračovala jsem na zemi mrtvolky asi 5 žab, kterým někdo strunovou sekačkou useknul domov ve vysoké trávě. Na posekaném prostranství najednou vynikaly psí exkrementy. Byla to vcelku nechutná podívaná. S ohledem na letní vedra tady bohužel už jen tak nic nevyroste.

A tak píšu nekrolog všem těm posekaným rostlinám.

Už se nepotěším pohledem na bledě modré květy čekanky.

Nebudu moci pozorovat, jak se rozvíjejí další a další květy vysokánských tmavě fialových topolovek.

Divizny se diví, kde mají své přenádherně žluté koruny.

Bílé květy jitrocele už nepřivítají sosáčky včel a čmeláků.

Růžové a bílé čupřinky jetele jsou fuč.

Vonné květy mydlice zmizely.

Žlutý pryskyřník se možná odváží a ještě jednou letos vykvete, kdo ví.

Nafialovělé květy ostropestřce mariánského se plně nerozvinou, je to sice jenom bodlák, ale léčivý a nádherný.

Vysemeněné hledíky v nejrůznějších barvách už nezdobí okraje betonových zdí. Bohužel nyní vynikly pouze nevzhledné sgrafity na dvoumetrových betonových panelech.

Kakost už mě nezláká, abych si z něj pár větviček utrhla do vázy na mém pracovním stole.

Šlahouny okrasného psího vína taktéž zakrátil „křoviňák“.

Květy bílého a žlutého řebříčku skončily taktéž někde v kompostárně.

Více jak metr vysoké rostliny zlatobýlu byly pokáceny.

Další monumentální téměř půlmetrové stvoly hadinců posetých modro fialovými kvítky už nezdobí okraje silničky.

Pronikavě červená barva květů vlčích máků zmizela.

Ostře růžové květy hrachoru vonného se doplazily.

Sedmikrásky už se nekrčí u země, protože je smetla struna sekačky.

A to nemluvím o kopřivách, bodlácích a dalších rostlinkách, jejichž jméno mi ani není známo...

Rostlo toho tady ještě mnohem více, ale už je vše posekáno.

Je konec pestré kráse. Zůstaly jen nažloutlé konce směsi plevele, které se krčí kousek u země.

Na zpáteční cestě pražilo slunce do těch zbytků zeleně a vysávalo z nich vláhu. Všechno žloutne. Alespoň někdo odklidil ty mrtvolky žab a psí exkrementy.

Když jsem dorazila na vlakovou zastávku, z odpadkového koše stoupal dým. Obětovala jsem zbytky mátového čaje z mé cestovní termosky a uhasila to potencionální nebezpeční požáru v přilehlém parku.

Nepovažuji se za žádnou eko aktivistku, jen mám ráda krásné kytky všude kolem nás…

a je mi líto, že už se nebudu moci kochat tou barevnou krásou. Co na tom, že je to „jenom“ plevel.

Všimli jste si, že v příkopech podél silnic už téměř nerostou kopretiny? Hádejte proč. Než stihnout vykvést jejich květy, posekají je strojní sekačky, brázdící okraje silnic všech možných tříd včetně dálnic… Kopretiny najdete akorát tak někde v zahradách a nebo na loukách v horách. A přitom ještě před pár lety jsem přiváděla mého exmanžela k šílenství, když jsem ho prosila, aby zastavil na krajnici kde jaké silnice, abych si kopretiny natrhala v přilehlém příkopě.

… Řekni kde ty kytky jsou?

Kde mohou být?

Sekačky je během dne, posekaly do jedné.

Kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí...

Asi je čas najít jinou hezčí cestu do práce…