Žijeme u nás v bídě a marasmu?

Nynější českou společnost ovládá stále více pesimismus. Jistě k tomu přispěla i uprchlická krize. Ve skutečnosti se ale jedná spíš o krizi Evropské unie, co ztrácí věrohodnost a jejím katalyzátorem se stal příliv imigrantů.

     Proč si tyhle věci myslím? Mám k tomu několik důvodů. Hned vysvětlím. Napřed k těm uprchlíkům. Přišlo jich do Evropy (ale ne do Česka) opravdu hodně a čeká se, že jich bude ještě mnohem víc. Zatím jich ale není tolik, aby zásadně ovlivnili životní styl, společenská uspořádání, hodnoty a tradice jednotlivých zemí, tím méně soustátí, jakým chce být EU. A rozvrátit státy a Unii nemohli tito uprchlíci už vůbec. Už dnes však varují někteří politici, že Evropské unii hrozí rozpad. Výroky – »...nezpomalíme-li příliv uprchlíků, naše společnosti budou zásadně destabilizované a Evropa se ocitne ve smrtelném nebezpečí...« – »...na řešení krize máme nanejvýš dva měsíce, pak se Unie rozpadne jako politický projekt...« – znějí vážně děsivě. A přitom to není tak dlouho, co přední unijní politici tvrdili, že se neděje nic tak hrozného, že to chce zbavit se jen xenofobie a chovat se lidsky a solidárně k těm, co utíkají před válkou a potřebují pomoc.
     To všechno svědčí jen o tom, že Evropská unie byla jakž takž jednotná, dokud šly věci víceméně hladce a při střetnutí s prvním (připočteme-li řeckou krizi, tak druhým) vážným problémem bere téměř za své. To zase dokazuje, že »projekt« Evropské unie v její dnešní podobě je doopravdy jen projektem řekněme »sociálních inženýrů« a se skutečnou vůlí národů a států nemá asi už mnoho společného. Z tohoto hlediska jsou české obavy jednak z přílivu uprchlíků a jednak z unijních kroků a rozhodnutí pochopitelné. Lidé cítí, že Česko není vůči Bruselu v rovnoprávném postavení, že se k nám chová přezíravě, zajímáme Unii jen z toho úhlu pohledu, jestli se nás podaří přesvědčit, abychom přijímali uprchlíky. Lidé zkrátka cítí, že se s námi nehraje čistá hra. To jsou vnější příčiny českého pesimismu.
     A vnitřní příčiny? Hlavní můžeme už dlouho hledat v politické scéně, ve tvářích politiků. Jak se staví k řešení problémů, jak se nedokáží na ničem shodnout a pokud se i shodnout dovedou, nemá to dlouhého trvání, činí z Česka zemi politicky nejednotnou s nestabilním ekonomickým a sociálním prostředím (jedna vláda něco zavede, druhá to zruší, a tak stále dokola). Politici jsou vesměs nepřesvědčiví, nevěrohodní a mají-li podporu, tak každý jen části veřejnosti, pro jinou část je tentýž politik nepřijatelný. Působí buď mdle a pokud jsou výrazní, tak spíš jako mluvkové a šašci. A to všechno se promítá i do přístupu české politické reprezentace k uprchlické krizi.
     Odstoupíme-li však od politiky a podíváme na běžný život v České republice, je patrné, a to velmi výrazně, že se u nás většině lidí neděje nic tak hrozného. Naopak, lidé si u nás žijí docela dobře – nakupují vše možné, jezdí ve stále větším počtu aut, berou si hypotéky na lepší bydlení, jezdí na dovolené, vyhledávají rozličné zábavy, vysedávají v hospodách a barech, hezky a často luxusně se oblékají...  Potvrzují to, jak jsem se dočetl, také i dosud nezveřejněná data agentury STEM.
Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/studie-mame-se-lepe-citime-se-hure-dqy-/domaci.aspx?c=A160121_120638_domaci_fer
    Podle nich je nyní sedmdesát procent Čechů spokojeno se svým životem. Reálné mzdy oproti počátku devadesátých let stouply, lidé žijí ve větších domech a bytech. Tato data ale měla také ukázat, že dříve společnost věřila, že se vyvíjí správným směrem, zatímco dnes  je prý sedmdesát procent lidí přesvědčeno o opaku. Čím to? Jednak to má mít souvislost s tím, že lidé porovnávají svou situaci se západními zeměmi, za kterými však stále výrazně zaostáváme. Průzkum měl ukázat, že Česko patří za 25 roků, co uplynuly od sametové revoluce, mezi vyspělé státy, ale nikoli v porovnání s těmi nejvyspělejšími. Co to říká? Asi nejspíš to, že se u nás neděje všechno špatně. Navíc prý »už deset let neroste relativní rozdíl mezi průměrem a mediánem mezd, což naznačuje, že se nerozevírají nůžky mezi vyššími a nižšími příjmovými skupinami«. Můžeme ale pozorovat i jinou skutečnost, že lidé nakupují rádi a hojně zabavené věci z exekucí (to mám zase z nabídky aukcí zabavených věcí), což je fakt, který ledacos ozřejmuje či dokresluje.
     Jsme tak v absurdní situaci (cituji slova Jana Žůrka, řídícího partnera společnosti KPMG ČR, co pro studii »Češi 1990 - 2015« analyzovala statistické údaje a sociologická data agentury STEM), „že se máme lépe, ale cítíme se hůře“. To podle Žůrka odráží hlavně strach Čechů z budoucnosti. „Pocit ohrožení v české populaci narůstá, v posledním roce je navíc vydatně přiživován i komunikační ofenzivou »apokalyptiků«,“ uvedl.
     Důvody, proč tomu tak je, jsem se už pokusil naznačit. Každopádně je »apokalyptik« kouzelné slovo. Když pak čtu od mladé ženy slova jako »dnešní bída a marasmus«, kam měli dostat tuto zemi ti o něco starší, řekl bych, že je to slovo velmi výstižné. Hovořit o České republice jako o zemi, co žije v bídě a marasmu, je neskutečně nadsazené, přepjaté a směšné a velmi, velmi necitelné k lidem, kteří opravdu musí živořit v bídě a útlaku. Ještě bych mohl psát o stoupencích různých spikleneckých teorií, kteří ze všeho zla a veškeré bídy světa viní zejména Spojené státy americké, ale už se mi nechce.
     Nechci nikomu bránit, aby svobodně vyjadřoval své názory, aby kritizoval všechno, co si kritiku zaslouží, aby poukazoval na špatnosti a protestoval či bojoval proti veškerému zlu a krutosti. Nehodlám ani nikoho chlácholit, aby se nebál budoucnosti. Hlásat ale, že Česko žije v bídě a marasmu, je nestoudné a schválně to napíšu – je to i rouhání. Stejně tak je nesmysl, že náš život a osud už dávno někdo někde (třeba v USA) nalinkoval ke zmaru.