O blogerovi roku, uličním výboru a tak podobně

Přečetl jsem si několik článků o výsledcích „Blogera roku“, ale hlavně diskuse k nim, a když jsem se brodil tou vyhřezlou zlobou, napadlo mě, že by kompetentní lidé měli tuto anketu zrušit, což se samozřejmě nestane.

Už v mladé éře svého života jsem si oblíbil průpovídku, kterou měl napsanou na kartičce pod sklem na stole v kanceláři můj dávný šéf. Zněla: „Od doby, kdy byly vynalezeny peníze, mi za mou práci nemusíte děkovat.“ Ne, že by peníze byly snad všechno, ale když už vám je někdo za odvedenou práci dá, znamená to, že ji také oceňuje. A je to vlastně prosté – člověk vykoná nějakou práci, dostane za ni smluvenou částku, která vyjadřuje cenu onoho díla, a hotovo, zameteno. Je to čisté a bez problémů, i když to nemá či nemusí mít publicitu.

Jsou ovšem lidé, a není jich málo, kteří „musí“ slyšet díky, nebo vítězit či skoro vítězit v rozličných soutěžích, žebříčcích a anketách, zkrátka potřebují, aby je ostatní lidé za jejich výkony tlapkali po ramenou. Je to sice v řadě soutěží a anketách o ničem, pro dotyčné oceněné a potlapkané chleba levnější nebude, koho by však takové ryzí a upřímné pochvaly nezahřály u srdce.

Když už jsem u toho chleba, pro většinu lidí levnější nebude ani po vítězství našich hokejistů na mistrovství světa, euforie vyprchá a jede se ve všedním módu dál černým lesem okolo bílých skal. Ne tak pro samotné vítězné hokejisty, mnozí získají výhodnější smlouvy a dostanou se třeba i do NHL, a pak pro ně bude chleba ne sice lacinější, ale dostupnější, a nejen obyčejný chleba, ale i luxusní podávaný na zlatém podnosu, dokud neseznají, že je všude nejen chleba, ale i šunka o dvou kůrkách.

Avšak co naši blogeři roku, a dále viceblogeři, a druzí a třetí a čtvrtí viceblogeři…? Také jejich euforie vyprchá a zůstane jim jen možnost psát články o svých pohledech na výsledky této ankety, napadat se a vzájemně urážet v diskusích a bouřit jako pomatení prvoci ve sklenici vody. Že je to směšné? Jistě, ale to hádky nezastaví. Ostatně pozorovali a poslouchali jste někdy nezúčastněně nějakou hádku? V ní totiž i jinak inteligentní a kolikrát i vysoce vzdělaní lidé působí jako naprostí idioti, neboť výronem emocí ztratí nadhled, nenacházejí vhodná slova, takže pak už jen nesmyslně či dokonce neartikulovaně blekotají. Akorát v televizních seriálech z pera Jaroslava Dietla byl i každý obyčejný helfr v hádce nad věcí, brilantně argumentoval, a oponoval často s vybroušeným a sžíravým sarkasmem…

Pořád nějak utíkám od toho blogera roku. Mě těžko lze obvinit, že jsem v této anketě jakkoli osobně angažován, jelikož jsem vědomě a záměrně už více než rok nenapsal žádný blog. Proto jsem mohl s pobavením sledovat hádky a napadání v diskusích. Když uvážíme, že nejvyšší počet hlasů, které dostala oblíbená blogerka, byl 603, další v pořadí byl počet 361, následovaný počtem 238, je jasné, že jde o nicotnou záležitost, kvůli které nestojí za to se hádat. Aby mi bylo rozuměno, proti anketě Bloger roku nemám vůbec nic, naopak může posilovat soudržnosti určité komunity, ovšem za předpokladu, že účastníci budou soudní lidé.

Tento předpoklad, zdá se mi, však v letošní anketě splněn nebyl, anebo soudnost byla schovaná někde hodně hluboko. Zato ale vyhřezla na povrch nálepka „uliční výbor“, kterou si jistá „názorová skupina“ navykla označovat oponentní „názorovou skupinu“, přičemž do takzvaného uličního výboru lze libovolně zařadit kohokoli. Jistý velice aktivní „uličněvýborový“ nálepkář vysvětlil, že stejně, jako kdysi členové takzvaných uličních výborů (výmysl bolševické KSČ), se prý chovají někteří místní diskutéři – údajně stylem vyjadřování, nálepkováním lidí, posuzováním jejich chování a smýšlení, kteří jsou přesvědčeni o své jediné pravdě. A tohle napsal člověk, který sám používá bezobsažnou nálepku „uliční výbor“. Navíc, jestliže tvrdí, že je kdosi přesvědčen o své jediné pravdě, pak je jasné, že on sám je rovněž přesvědčen o své jediné pravdě, anebo lži, na tom nezáleží, důležité je to přesvědčení.

Jenže přesvědčení o své jediné pravdě nebylo tím, čím se vyznačovali členové komunistických uličních výborů. Jelikož se tihle v podstatě směšní strejcové a tetky kdysi pokusili zničit některé členy mé rodiny, vím, že jejich nebezpečnost nespočívala v názorech, nýbrž v tom, že tito jinak bezvýznamní lidé dostali náhle moc rozhodovat, aspoň částečně, o osudech jiných lidí. Metodu přidělení jisté moci bezvýznamným či dokonce ustrkovaným lidem využívali jak nacisté, tak komunisté. (Možná si pamatuje někdo na slova bolševické hymny zvané Internacionála – my ničím nejsme, buďme vším.)

Avšak lidé, kteří jsou pro oponentní názory zde v diskuzi označováni za uliční výbor, žádnou moc nad osudy jiných lidí nemají, proto je nálepka „uliční výbor“ buď otevřenou lží, nebo jen blábolem z nevědomosti. Je to vlastně úplně stejné, jako když jistý „politik“ začal tvrdit, že u nás vládne nová totalita.

Nyní se často říká, že karma je zdarma a každého dožene (jde ale o jinou karmu než tu zdejší, kterou se oceňují jednotlivé blogy). Já tomu společně s Meursaultem říkám, že si nikdo nemá zahrávat. Meursault je hrdina románu Cizinec od Alberta Camuse, který ve vězení, kde čeká na svou popravu, najde novinový výstřižek, jak se kdesi v Čechách vrátil zbohatlý muž z Ameriky domů, chtěl překvapit svou ženu a dceru, jež vedou hospodu, bohatstvím, které přivezl, a tak jim neprozradí, kdo je. Ony samy ho po letech nepoznají, ale když zjistí, že má peníze, v noci ho v hostinském pokoji, kde se rozhodne přespat jako host, zavraždí. A Meursault na to reaguje způsobem, že dobře mu tak, protože nikdo si nemá zahrávat. A je to pravda.