Všichni jsme nejdřív lidé, že ano

Všichni jsme nejdřív lidé a pak teprve cokoli dalšího; říkají ti, co se snaží zmírnit nenávist třeba stoupenců různých věr a nevěr, aktuálně křesťanů, muslimů a ateistů. Je pravda, že všichni lidé jsou lidmi, ale to je danost.

     Přemýšlím o postulátu, že jsme všichni předně lidé a mám dojem, že o této danosti jen málokdo uvažuje, neboť si člověk neumí přestavit, že by byl něčím jiným než člověkem. Snad si občas někdo představuje, jaké by to bylo, kdyby přišel na svět jako pes, kočka, opice, delfín, kanárek, orel, želva, žralok, mlok či mravenec. Pokouší-li se ale člověk vcítit, dejme tomu, do psa, tak toho psa pořád vnímá tak, jak lidé chápou, co znamená být psem. Nikoli tak, jak pes pociťuje fakt, že je psem. Pro psa je ovšem danost být psem a nedumá o tom, doufejme.

     Člověk sice má schopnost o tom meditovat, ale protože ví, že je mu úděl člověka daný, nedívá se na druhé lidi, že jsou především stejnými lidmi jako on, nýbrž okamžitě zkoumá, co jsou zač. Navíc si myslím, že se člověk nenarodí jako nerozlišený lidský jedinec, ale je mu dáno do vínku mnohem víc – geny, barva pleti, predispozice, rodiče i prostředí... Kdyby bylo dítě bezprostředně po porodu přeneseno jinam, změnilo by se prostředí, lidé, kteří jej budou vychovávat a spousta dalších okolností, ale ne všechny a ne ty hlavní, co jej učiní tím, jímž pak bude. Kromě toho by nové okolnosti byly pro to novorozeně opět danostmi. Čili dítě narozené českým rodičům žijícím v Česku, je již v okamžiku, kdy zří světlo světa, současně člověkem a Čechem s geny svých rodičů a s vlastními predispozicemi. Dřív se  z toho nastalo nic, ale naopak všechno zároveň.

     Nebo jinak. Je zbytečné apelovat na dospělého člověka, co je v Česku žijícím českým křesťanem, když je jednou v Česku žijícím českým křesťanem, aby na syrského muslima žijícího v Sýrii, který je jednou v Sýrii žijícím syrským muslimem, pohlížel především jako na stejného člověka, jako je on sám a aby neviděl, že jde o syrského muslima žijícího v Sýrii, který přišel z jakýchsi důvodů žít do Česka nebo někam do Evropy. Tento náš Čech totiž nemá žádnou jistotu, že mu onen Syřan oplatí stejnou mincí. Nabádat lidi, aby neblbli, že jsme všichni přece především lidé, mi připadá stejně marné, jako když se někdo snaží uklidnit dvě rozhádané skupiny a řve na všechny ty řvoucí lidi, aby neřvali.

     Samozřejmě existují situace, kdy člověk nechá stranou všechno ostatní a vidí v druhém  hlavně člověka, který je třeba v nouzi a potřebuje pomoci a pomůže mu. K tomu musí být ale splněny jisté podmínky a ten, co pomoc potřebuje, musí být ochoten přijmout právě tu pomoc, kterou mu dotyčný nabízí. Těch, kteří pomáhají druhým přes jejich odpor a třeba i aroganci, je poskrovnu a navíc je taková pomoc zřídka úspěšná. 

     Souhlasím ale s tím, že žádný křesťan ani ateista nemá právo házet například všechny muslimy do jednoho pytle, stejně jako žádný muslim nemá právo házet do jednoho pytle všechny křesťany a ateisty. Co proti tomu však zmůžu, když to jedni nebo druzí, případně obojí dělají? No můžu to třeba napsat na blog a doufat, že si to přečte někdo z těch, jichž se to týká a pak se chytí za nos. Konečně, všichni jsme přece především jen lidé, že ano.