Vládne totalita konzumu aneb Kdo řídí džihád – genocidní válku?

Ovládlo nás náboženství konzumismu? Je prý velmi tvrdé a dramatickým způsobem sahá na svobodu člověka. Vzniklo to tím, že jsme přitakali konzumní společnosti a všechno je vzhůru nohama. Pojďme si to trochu rozebrat.

     Žijeme v konzumní společnosti. To se zdá být nepochybné. Ještě nikdy v dějinách totiž konzum nedosáhl takové úrovně a tak globálních rozměrů jako dnes. Některým lidem se to jeví jako nová totalita, neboť obrovské spekulace, co světový konzum podněcují a prodejní řetězce, jež ho organizují, řídí asi jen pár lidí snažících se ovládnout světovou ekonomiku.
     Něco v tom smyslu vyjádřil mimo jiné v televizním rozhovoru s redaktorkou Danielou Drtinovou Petr Piťha, katolický kněz, bohemista, lingvista a pedagog, jenž byl v první vládě Václava Klause ministrem školství a nyní zastává úřad probošta Kolegiátní kapituly všech svatých na Hradě pražském. Zde je odkaz na zmíněný rozhovor: http://video.aktualne.cz/dvtv/knez-pitha-dzihad-je-genocidni-valka-mozna-ji-ridi-lide-kter/r~4998f51ac43011e5aa720025900fea04/
     Konzumní společnost jako označení globálního uspořádání světa (jeho podstatné části) podle jeho výrazného či snad charakteristického rysu bych bral. Je to podobné, jako když se řekne, že 19. století bylo »stoletím páry«. Jenže tak to Petr Piťha a všichni ti, jež mluví o náboženství či totalitě konzumismu, nemyslí. Jak to vím? Petr Piťha totiž říká, že jsme přitakali konzumní společnosti. To by však znamenalo, že na Zemi dlouhá staletí a tisíciletí existovaly duchovní společnosti a potom – v jedné chvíli nebo v jednom období – si lidé uvědoměle řekli – teď budeme žít konzumně. Trochu to karikuji, vím, ale chci tím vyjádřit, že k žádnému takovému vědomému procesu nikdy nedošlo a že žádné společnosti nebyly nikdy duchovní. Lidé by nejspíš i v dřívějších dobách rádi žili konzumně, jenže většina tehdy neměla v zásadě co konzumovat, protože individuální, kusová výroba nedokázala zkrátka produkovat takové množství zboží, byla nepoměrně méně efektivní a násobně dražší. Následkem toho tehdejší výroba dovedla uživit nesrovnatelně méně lidí a z nich většina žila v bídě pro nás těžko představitelné. 
     Musím nyní zdůraznit, že ti, kteří vyzývají k odmítnutí takzvaného konzumního způsobu života a straší totalitou konzumu, volají po tom, aby se výrazně snížil počet lidí na zemi, aby se vyrábělo podstatně méně a méně sofistikovaně a aby výroba byla nákladnější. Uživit sedm a více miliard lidí a zajistit jim stoupající životní úroveň nelze bez hromadné a sofistikované, levné výroby, která může existovat jen tehdy, když její výrobky budou mít odbyt a ten zajistí jenom hromadná spotřeba, čili hromadný konzum. Vím o teorii trvale udržitelného rozvoje, ale ten existuje a funguje zatím pouze v hlavách aktivistů různého ražení a zaměření. Snad se někdy podaří k něčemu takovému dospět, ale to musí věda a výzkum vyřešit řadu zásadních problémů, z nichž nejdůležitější je nevyčerpatelný zdroj levné energie, který bude šetrný k přírodě a k životu. Avšak věda a výzkum na takové úrovni jsou velice nákladné záležitosti a financovat je mohou jen ti, co na to mají, a to jsou hromadní výrobci a prodejci (řetězce) a budou to dělat pouze tehdy, když jim to přinese větší zisky. 
     Netvrdím, že je to tak dobře a vím, že to generuje problémy a hrozby, které mohou být i strašlivé. Jsem kromě toho přesvědčen, že to přinese efekty, o jejichž podobě a povaze můžeme mít dnes jen mlhavé představy. Vím také to, že i v současnosti žije větší část lidstva v bídě, že lidé umírají hlady, trpí nemocemi, co umíme už vyléčit, že se zabíjejí v nesmyslných konfliktech a kvůli zrůdným představám. Avšak co do kvantity i co do poměru k počtu lidí na planetě dnes a dříve, se mají nyní lidé na světě nejlépe v historii. Rovněž si uvědomuji, že se v současnosti lidstvo ocitá na jakési křižovatce a že je to pravdivý úhel pohledu, dokládá právě strach z nové totality či náboženství konzumismu a zvýšený výskyt aktivistů bojujících proti společnosti konzumu, alarmistů a apokalyptiků. Proto jsem se chtěl pokusit vyložit karty na stůl, o co jde na jedné a na druhé straně.
     Pojem náboženství kozumismu, který použil Petr Piťha, je divný. Existuje ovšem výraz konzumerismus, což je »tendence nadměrně nakupovat a hromadit předměty a požitky za účelem zvyšování osobního štěstí« a je častým předmětem kritiky už od doby Karla Marxe a Thorsteina Veblena (americký ekonom a sociolog norského původu, představitel technokracie a původního amerického institucionalismu, jeho nejslavnějším dílem se stala »Teorie zahálčivé třídy«, což byl satirický pohled na americkou společnost, kde užil slovní spojení okázalá spotřeba). 
     Petr Piťha také řekl, že je doba zmatená a velmi nebezpečná. To zřejmě je. Zůstává ale otázkou, kdy nebyla? Nejspíš si to myslely velké mozky všech epoch. Mluvil také o bohu, o křesťanském bohu, který je podle něj nejlaskavějším bohem vůči člověku.
     Redaktorka Drtinová namítla, že existují společenské proudy, co si pokoušejí vybojovat své místo na světě, a tak se právě snaží odklidit jakéhokoliv boha, že se mluví o rovnosti, o multikulturalismu, o genderu, o rovnosti mužů a žen až na genetický základ, že se klade důraz na individualitu, komunitní způsoby života.
     Připadá mi sice, že ve své námitce paní Drtinová smíchala všechno možné, ale Petr Piťha měl jasno. Odpověděl: „Už tak, jak jste to pojmenovala, podle těch vlastností, je zcela zjevné, že je to náboženství konzumismu, a to je velmi tvrdé náboženství, které pak vyžaduje všechny tyhle věci a dramatickým způsobem sahá na svobodu člověka.“ Myslím si, že by za náboženství konzumismu označil kterýkoli směr a jakékoli usilování, které nesměřuje ke křesťanskému bohu. Dále vyjádřil přesvědčení, že každý člověk bude za všech okolností něčemu věřit a lidé, o nichž byla řeč, uvěřili penězům, které se staly jejich božstvem, neboť peníze podle něj reprezentují tu podivnou sílu, která těm lidem otvírá cestu k pohodlnému, hedonistickému způsobu života.
     Souhlasím s tím, že se prachy staly pro mnohé modlou a sloužit jakékoli modle přináší všem – modloslužebníkům i ostatním – v konečném důsledku utrpení. Sám jsem o tom již vícekrát psal. Odmítám ale dělat z peněz démona. Ten může sídlit jen v lidských hlavách. Peníze jsou jen prostředek k zajištění života, v elementární podobě k přežití. Peníze jsou ekvivalent hodnoty. Takový lovec sběrač musel lovit a sbírat, aby přežil a hodnotu pro něj měl oštěp a pěstní klín a potom ulovené zvíře a nasbírané věci, jež se mu hodily k životu. Dnes člověk pracuje (jakkoli), za práci získá peníze a za ně si koupí, co potřebuje k životu. Co si přitom kdo představuje, že k životu potřebuje, je v základu stejné, ale v mnohém velice různé. Když o tom přemýšlím, tak z lidí, co znám (a není jich málo), nikdo nevzývá peníze jako božstvo a nežije ani hedonisticky, tedy v tom smyslu, že by vyhledával slast a jenom slast a že by jeho veškeré jednání směřovalo k dosahování slasti a vyhýbání se strasti. Myslím, že se nikdo z nich ani nedomnívá, že slast je nejvyšší dobro. A jak jinak si lze pojem hedonismus vyložit?
     Vrátím se ještě k rozhovoru Daniely Drtinové s Petrem Piťhou. Ptala se ho, jestli se dá vývoj směřující ke stále většímu konzumu nějak zvrátit či zastavit. Odpověděl toto: „Vývoj se zastavit nedá nikdy, ten probíhá, ale dá se usměrnit buďto evolučně, výchovou, opatrně a dlouhodobě, přesvědčivou výchovou, nebo revoluční změnou, a to je válečný konflikt, ten už běží. (...) Jsme ve velmi zvláštní válce a nechceme si to přiznat. My máme ze strany radikálního islámu vyhlášenu náboženskou válku, to je hlavní nepřítel, je to válka roztroušená, nemá žádnou bojovou linii (…) a džihád je válka genocidní a s tím si nejde hrát a jestli to někdo diriguje, ať je to, kdo je to, tak režiséři dějin jsou dost nešťastné bytosti, oni chtějí udělat díru do světa a maximálně dojdou k rozsáhlým hromadným hrobům.“ Ti režiséři mohou být podle Piťhy některá seskupení a možná jen několik málo lidí toužících ovládnout světovou ekonomiku. Když se ho Drtinová ptala, jestli může být konkrétní, odpověděl: „Konkrétní být nemohu, protože do toho nevidím. (…) Vzniklo to s tím, jak jsme přitakali konzumní společnosti a všechno je vzhůru nohama. Je proti zdravému rozumu, když se spotřebovává pro výrobu, snad se vyrábí pro spotřebu. Tito lidé, kteří ovládají tyhle obrovské spekulace a prodejní řetězce, které nám sahají takovým způsobem na lidskou důstojnost a svobodu, že se to zatím ještě nekonalo, tak těch bude pár. Myslím si, že i řada multimilionářů neví, jak je jimi pohybováno v této světovládné ekonomické hře.“
     Takže co? Tušíme nějaké režiséry dějin, kteří chtějí ovládnout světovou ekonomiku a tím i všechny lidi, ale nevíme, kdo jsou a kde jsou. Strašíme se totalitou konzumu, která nám sahá na svobodu, jak ještě nikdo nikdy nesahal a těžko se tomu odolává, protože moc a tlak obchodních řetězců jsou obrovské. Co komu ale brání, aby se i při obrovské nabídce a dostupnosti veškerého zboží nehnal tolik po hmotných statcích a nepachtil se tak moc po penězích? Aby měl člověk víc peněz, musí se o to tak či onak víc snažit. Aby však tolik peněz neměl, o to se nijak snažit nemusí. A něco nedělat by mělo být snazší, než něco dělat. Sam ale vím, že to někdy vůbec snadné není.
     Vzpomněl jsem si teď na jednu ženu, která mi oznámila, že si jede koupit velkou bílou koženou sedačku k nové velké televizi s plochou obrazovkou. A jak mi o tom zasněně vyprávěla, náhle se zamyslela a řekla, že byli s manželem stejně nejšťastnější, když měli malý černobílý televizorek, co stál na krabici, v níž byl dříve zabalený a dívali se na něj z malých polštářků ležících na holých parketách. Namítl jsem, že si přece takové štěstí může dopřát i nyní. Koukla na mě, jako bych byl z jiné planety a jela si koupit vytouženou sedačku.