Velká Morava, věrozvěstové a Jan Hus v ustavičném boji o moc

Pátý červenec je výroční den mise Cyrila a Metoděje a slavíme ho jako svátek. Šestého července upálili Mistra Jana Husa a zase tu událost světíme. Tedy většina lidí asi ne, mají dva dny volna a Cyril, Metoděj a Hus jsou jim fuk.

Ne, že já bych se vždy 5. července nějak dojímal výročím příchodu soluňských věrozvěstů a 6. července zase hořekoval nad výročím tragického skonu betlémského kazatele, ale každoročně se nad těmi událostmi zamyslím, což letos činím právě nyní. Ale všechno po pořádku. 

Před časem jsem si na Pražském hradě prohlédl výstavu o Velké Moravě, leccos jsem si o tomto „státním“ útvaru i přečetl a vyplývá mi z toho, že se o této pradávné „mocnosti“ ví jen zoufale málo a že celá ta záležitost, zvaná dnes Velká Morava, trvala nějakých osmdesát let. Zhruba stejně dlouho jako Československá republika a obě byly po většinu svého času na někom závislé či někým ohrožované. Vlastně je dost absurdní, že svůj nejstarší původ odvozujeme coby Češi od mocenského a politického útvaru, o kterém ani nevíme, jak se přesně jmenoval. Název Velká Morava je totiž pozdější. 

To soluňští bratři Konstantin-Cyril a Metoděj jsou daleko slavnější a zásluhou církve víme o jejich čtyřleté misi ve státě Mojmírovců mnohem víc. Obecně se má zato, že přinesli do Velké Moravy christianizaci a vzdělanost. Nechci s tím přímo nesouhlasit, v určitém smyslu to jistě pravda je. Pochybuji však o takovéto jednoznačné interpretaci. Křesťanství bylo už na Velké Moravě do jisté míry rozšířeno i před misí soluňských bratří a naopak i po ní a vlastně i po zániku Velké Moravy přetrvaly částečně pohanské víry a zvyky. Ve skutečnosti vytvořila byzantská christianizace především duchovní a politickou protiváhu dosavadních iroskotských, bavorských a franckých misií. Dnes to konečně napsalo i Ministerstvo kultury České republiky a tomu já věřím.

Ministerstvo kultury však vyzdvihlo i zcela zásadní význam slovanského písma hlaholice, které vytvořil především Konstantin a pak do něj přeložil liturgické knihy a také podstatnou část Bible: Evangelia, Žalmy a Skutky apoštolů. Staroslověnština byla potom uznána jako čtvrtý bohoslužebný jazyk, vedle hebrejštiny, latiny a řečtiny. I to mám z textu Ministerstva kultury, stejně jako tvrzení, že to mělo velký kulturní a politický rozměr a rovněž významný duchovní aspekt. Ministerstvo kultury k tomu ještě uvedlo, že to bylo »stvrzením dalšího možného pohledu na křesťanskou víru, neboť každý jazyk je vždy jedinečným způsobem zmocňování se světa«. 

Možná to chápu špatně, ale vidím v tom výkladu ztotožnění křesťanské víry a světa, a to mi připadá docela jako výraz církevní nadutosti a arogance. Uvážíme-li totiž, že prostý lid byl v té době z velké části negramotný, jaký význam pro něj mohlo mít písmo? Ovšem pro kněží a velmože té doby byly náboženské texty v hlaholici vynikajícím nástrojem jak hustit lidu do hlav prostřednictvím liturgie představy o vlastní nadřazenosti v řeči, které rozumí, a tím ho udržovat ve svém područí, proti snahám o totéž hlavně ze strany Východofrancké říše. Takže šlo jako vždy předtím i potom především o moc a o souboj mocenských zájmů. Efekt všeobecného rozvoje vzdělanosti, který mise Konstantina-Cyrila a Metoděje z roku 863 v konečném důsledku přinesla, byl podle mého názoru vedlejší, nezamýšlený a lidé k němu doklopýtali po cestě, která byla ještě dlouhá, klikatá a často krvavá.

Nezpochybňuji význam mise věrozvěstů, jen jsem chtěl upozornit, že se odehrála dávno, takže neznáme většinu tehdejších reálií ani kontextu, což dnes každému umožňuje interpretovat ji tak, jak to vyhovuje jeho záměrům a tomu, co chce sdělovat a prosazovat. Rovněž Jan Hus byl velkou postavou dějin a jeho význam pro nás je značný. Hlavní důvod ale, proč musel zemřít v plamenech na hranici poblíž Rýna v německém městě Konstanz, lze spatřovat v tom, že bolestivě šlápl na kuří oko tehdejším mocným. Mistr Jan Hus však zcela určitě nebyl nějaký předchůdce komunistů, jak se nám ho snažila desetiletí malovat bolševická moc. Také v případě válek husitů, co se zaštítili jménem betlémského kazatele, se nejednalo o revoluční hnutí, které by bylo středověkou obdobou dělnického hnutí, což je také interpretace z dílny bolševických demagogů. To píšu zas proto, že se poslední čas nějak moc a nebezpečně bolševické myšlenky rozmáhají.

A my si budeme pamatovat, milé děti, co to kecám, milí čtenáři, že vždycky šlo a stále jde hlavně o moc a ovládání lidí.