Tisíc znaků na talíři (23) Otče-náš, jenž jsi...

Otčenáš umím česky i slovensky, i když nejsem křesťan a tím méně katolík. Tato základní křesťanská modlitba ve slovenské verzi se shodovala totiž s textem mé první a poslední (zatím) filmové role před šestapadesáti lety.

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej(ž) nám dnes a odpusť nám naše viny, jako(ž) i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. [Neboť tvé je království i moc i sláva navěky.] Je to vlastně dílem takové podlézavé a servilní uctívání šéfa a dílem seznam požadavků, které modlící se ovečky na šéfa hned vzápětí nakladou, co by jim měl jako poskytnout, aby přežily a nesežraly se. Takže se v podstatě domáhají sociálních jistot a právního státu a svalují odpovědnost za své životy a problémy na vyšší instanci, ústřední vedení, protože otec rozhoduje ve trojici se synkem a duchem svatým. Avšak z formulace nároku „chléb náš vezdejší dej nám dnes“ očividně vystupuje krátkozrakost dávných předků. Dnes se nacpou a co zítra? Na budoucnost nemysleli a důsledkem je současný bídný svět. Potopa, kterou to chtěl otec napravit, nevyšla, tak holt musí přijít nějaká nová zkáza.