Tam, kam chodí slunce spát... aneb Evropa nám závidí...

Napíšu-li, že já jsem lepší člověk, asi mě budou mít především za samolibého blbce a pak se mě kdekdo zeptá – než kdo? Mám v záloze fikanou odpověď, kterou každého převezu. Řeknu – než jsem býval...

    Tam, kam chodí vítr spát, tam i já svůj domov mám...; zpíval svého času Karel Gott. Na tu písničku jsem si vzpomněl omylem, když jsem si přečetl zde na blogu text »Evropa nám závidí prezidenta«. V mé staré hlavě totiž vznikl dojem, že zpěvák pěl »Tam, kam chodí slunce spát...«, následně se mi vybavilo, jak jsem kdesi četl, že pro dávné Mezopotámce byl náš kontinent místem, kde zapadá slunce a nazývali to místo »ereb« či »irib«, což prý je akkadské slovo a znamená »večerní soumrak« – místo, kde slunce končí denní pouť.
     Název pak přejali Řekové, pojmenovali jím dceru asyrského krále, do této krásné Európy se zamiloval vládce olympských bohů Zeus, unesl ji na Krétu atd. Náš světadíl se jmenuje údajně po ní. Tak nevím, závidí nám Miloše Zemana ona pevnina, která nás obklopuje, či krásná matka tří Diových synů? V obou případech vidím zásadní technické potíže, aby to mohla být pravda. Nechám to plavat. 
     Text, který byl u zrodu mých vzpomínkových pochodů, je zde: http://jiri.blog.idnes.cz/c/489142/evropa-nam-zavidi-prezidenta.html
     O něj mi ale ani tak nejde, jako spíš o diskuzi pod ním. Je to pane počteníčko. Z jalové debaty, zda nám Evropa a svět mají závidět spíš Zemana nebo Havla nebo Klause nebo někoho jiného a jestli vůbec někoho, se diskuze přesmýkla k tomu, koho z Čechů vůbec tam či onde ve světě lidé znají a když znají, tak proč a v jakých souvislostech. Diskutující se bavili také o tom, co o nás soudí v USA, Kanadě, Indii, Austrálii, Jihoafrické republice, v rozličných zemích Evropy... Nevím, jestli tam někdo nezmiňoval také, co si o nás myslí v Surinamu a zda si o nás povídají i polárníci v Antarktidě při svých večerních posezeních s tučňáky u táboráků? Došlo i na tvrzení, že tam a tam jsou lidé tací a tací a nakonec i na výkřiky, že někdo je lepší člověk než druhý a ten druhý oponoval, že naopak on je lepším člověkem než ten první... Tady je ten přínos pro lidské poznání, myslím, naprosto zřejmý.
     Ale vážně. Pokud jde o naše prezidenty, tak si myslím, že co do významu vysoko nad všemi ční Tomáš Garrigue Masaryk. Když v pohnuté době v roce 1937 zemřel, vyvolalo to v našich lidech upřímný smutek a zasáhlo to mnohé na celém světě v čele s tehdejšími státníky. Masaryk byl nejspíš jediným politikem, na něhož si tak docela netroufal ani Hitler, a to ani v době, kdy už byl velmi starý a mimo veřejné dění. Pro to, co jsem právě napsal, svědčí mnohé historické zdroje.
     Nevzpomínám TGM kvůli tomu, abych přidával k jeho slávě. To opravdu nepotřebuje. Činím tak proto, abych postavil skutečnou velikost nesmírně pracovitého, neohroženého a moudrého člověka, jenž celý život bojoval za národ a stát založený na idejích humanismu a demokracie, do kontrastu k marnosti tvrzení založených na efemérních mediálních zprávách a míněních, zaujatých názorech, diktovaných často nepodloženými myšlenkami, buď umanutými, nebo naopak právě letmo narozenými. Musel jsem to napsat také proto, aby mohlo platit, že jsem lepším člověkem, než jsem býval. Jestli by to měla být pravda, bylo by to docela dost.
     Možná by nebylo špatné, kdyby si každý, kdo vynáší soudy o tom, jací kde jsou lidé a kterého Čecha tam znají, položil napřed tři otázky. Jaký jsem já? Které významné Paraguayce znám? Co vím vůbec o lidech jiných zemí?