Sudetoněmecký landsmanšaft jako partner české vlády?

To je věc! Český ministr Daniel Herman vystoupil v neděli 15. května 2016 na sudetoněmeckém sjezdu v Norimberku. Proč? Sudetoněmecká krajanská sdružení nejsou přece pro českou vládu v žádném smyslu partnerem.

Je to více než dvanáct let, co skončily přijetím České republiky do Evropské unie spory o takzvané „Benešovy dekrety“, které se staly významnou překážkou našeho vstupu. Hlavní debata na téma Benešových dekretů proběhla v letech 2002 a 2003 na půdě Evropského parlamentu a v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Psal jsem o těchto otázkách zde na blogu v trojdílném textu „Benešovy dekrety a Evropa – reminiscence (1, 2, 3)“, jenž analyzoval dvě historické studie, a sice Christiana Domnitze, kterou nazval »Zápas o Benešovy dekrety před vstupem do Evropské unie« a sborníku Muriel Blaive »Benešovy dekrety«. Tady jsou odkazy na ně: http://jaroslavkvapil.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=478939 –  http://jaroslavkvapil.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=479020 – http://jaroslavkvapil.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=479049    

Autor první studie rozebírá vnitřní i vnější faktory debaty na téma Benešových dekretů. Spor o ně naplno eskaloval po slovní přestřelce Bernda Posselta (do roku 2014 člena Evropského parlamentu, spolkového předsedy Sudetoněmeckého krajanského sdružení a rovněž předsedy Panevropské unie v Německu) s tehdejším předsedou vlády ČR Milošem Zemanem v roce 2001, na níž další rok navázal populista Jörg Haider (dnes už zemřelý zemský hejtman Korutan a předseda parlamentní strany Svaz pro budoucnost Rakouska) a posléze i Viktor Orbán (v letech 1998-2002 a také v současnosti maďarský premiér).

Vzhledem k tomu, že ještě před návštěvou Daniela Hermana na sudetoněmeckém sjezdu v Norimberku otevřel otázku její vhodnosti zde na blogu Josef Nožička, zde je odkaz na jeho text: http://nozicka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=520306, chtěl bych ještě přiblížit, na jakých základech stojí Sudetendeutsche Landsmanschaft prostřednictvím analýzy jeho symbolů, kterou ve zmíněném sborníku Benešovy dekrety provedl Tobias Weger, historik a překladatel a doktorand na Univerzitě Carla von Ossietského v Oldenburgu a pracovník Slezského zemského muzea v Görlitz (Zhořelci).

Symboly sudetských Němců jsou: Výroční svátek sudetských Němců – 4. březen, barvy: černa, červená a černá a znak s císařským orlem a křížem teutonského řádu. Zkoumáním uvedených symbolů došel Weger k závěru, že jsou sudetští Němci zajímavou ukázkou konstrukce kolektivní identity nejdříve v roce 1918 a poté po roce 1945. „K tomuto procesu byly nezbytně nutné symboly, které jsou prvky vnitřní i vnější komunikace skupiny,“ říká Weger. Prosadit vlastní symboly se podařilo Sudetendeutsche Landsmanschaftu proti vnitřní konkurenci a pak i proti veřejnosti, jež ho zaměnila se skupinou vystěhovalců a vyhnanců z Čech, Moravy a Slezska. „Tyto symboly ještě nikdy nebyly prezentovány coby problematické a také nikdy nebyly zpochybněny jak ve skupině tak ani mezi vedoucími představiteli SL. To, že se používají ještě v dnešní době, je také symbolické: svědčí o tom, že SL odmítá opustit mýtus oběti a přijmout zároveň i temné stránky historie Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jakožto pevné součásti vlastní historie. Sudetendeutsche Landsmanschaft má přehodnocení své historie teprve před sebou,“ uzavírá Weger.

V městečku Obertshausen v jižním Hesensku se 4. března 2002 sešlo pět set představitelů SL, aby si připomněli 83. výročí 4. března 1919. Ve vzrušené atmosféře, neboť pravicovým kandidátem ve volbách do federálního parlamentu je Edmund Stoiber, bavorský premiér a „patron“ „etnické skupiny“ sudetských Němců, se projevy točí převážně kolem »Benešových dekretů«. Poslankyně německého parlamentu a předsedkyně Konfederace vyhnanců Erika Steinbach prohlásila, že je na 4. březnu roku 1919 názorně vidět, že osud sudetských Němců nezačal mnichovskou dohodou v roce 1938. Představitel SL Alfréd Herold si zase myslí, že 54 mrtvých ze 4. března 1919 svědčí o boji sudetských Němců za sebeurčení a zemřelí mají podle něj symbolickou hodnotu. „Oslavy 4. března měly pevné místo v sudetoněmeckém kalendáři v Československu, Německu i Rakousku již před druhou světovou válkou,“ uvádí Weger. Připomínají oběti střelby české policie proti demonstracím za připojení germanofonních území v Československu a celého Rakouska k Německu, svolaným na 4. března 1919. Z české strany to byla určitě přehnaná reakce a 54 mrtvých a 80 zraněných především v Kadani, Karlových Varech, Stříbře, Chebu a Šternberku je zarmucující bilance.

Od prvního uctění památky zemřelých 2. 11. 1919, přes vznik »Úřadu pro německo-politickou práci« na podzim 1921, který pod vedením politika s ultranacionalistickými názory Gustava Peterse řídil vzpomínky na oběti »českého šovinismu«, dospěly oslavy až ke kultu zemřelých ze 4. března, ze kterých se stali mučedníci za německou věc. Weger zmiňuje, že kult dostával rozmanitou podobu, po roce jej nacionálně socialistické hnutí zahrnulo do svých protičeských postojů a po roce 1945 byl 4. březen slaven v Německu tajně do roku 1949, kdy tento sudetský svátek bavorské ministerstvo vnitra oficiálně uznalo. Na oslavě 4. března roku 1951 ve Württembergu účastníci notovali »zpěv správného soudruha« („Ich hatt´ einen Kameraden“), stejná píseň se stala hymnou Sudetoněmecké strany Konrada Henleina. „Tuto kontinuitu dosud nikdo nezpochybnil,“ zdůraznil Tobias Weger.

Barvy sudetských Němců jsou černá, červená a černá. Podle oficiální verze SL jde o německou vlajku, republikánský symbol revoluce z roku 1848, když původně zlatý pruh byl nahrazen černým na výraz smutku nad mrtvými ze 4. března 1919. V Čechách měla černo-červeno-zlatá vlajka jinou konotaci než v Německu, neboť ji Georg von Schönerer (rakouský statkář a předlitavský německo-nacionální a antisemitský politik, poslanec rakouské Říšské rady) používal jako všeněmecký a protislovanský symbol. Černo-červeno-černá vlajka se rychle ujala a barvy přijala i strana Konrada Henleina, po zabrání Sudet používal stužky v těchto barvách k medailím na památku 1. října 1938 i nacionálně socialistický režim. Po roce 1945 tyto barvy, jak připomíná Weger, přijalo bez jakékoliv sebekritiky sdružení sudetoněmeckých krajanů.

Na obrázcích jsou sudetoněmecký prapor a znak.

Sudetoněmecký znak, zavedený 30. července 1950 s prohlášením oficiální sudetoněmecké barvy – černé, červené a černé vedením SL, má v levé půlce císařského orla, symbol staleté příslušnosti k Říši a výraz spjatosti sudetských Němců s Německem, v pravé půlce segment kříže coby znamení teutonského řádu kolonizátora východního Německa, uprostřed se nachází mříž, fragment znaku svobodného císařského města Cheb, kterému vévodí tři pruhy v černé, červené a černé barvě. Znak SL, který je používán doposud, má revizionistickou hodnotu danou historickou konstrukcí. Tobias Weger, který připomíná, že znak symbolizuje všeněmecký postoj, k tomu dodává: „Při studiu poválečných sudetoněmeckých publikací zjistíme, že mnichovská dohoda z roku 1938 byla ještě široce přijímána coby legitimizace příslušnosti k Německu a coby základ územních požadavků vůči Československu. Tyto požadavky byly považovány za téměř přirozené, a tak se mezi vystěhovalci našla jenom hrstka intelektuálů stojících mimo SL, která se proti nim postavila.“

Je jistě správné, když se Česká republika a Německo snaží vyřešit a uspořádat animozity a sporné momenty ze vzájemné historie. To zásadní však již bylo učiněno v roce 1997 »Česko-německou deklarací o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji« a otázku Benešových dekretů uzavřelo přijetí České republiky do Evropské unie. A podle mého názoru není nyní na české vládě, aby hledala cestu k sudetským Němcům sdruženým v Sudetendeutsche Landsmanschaftu.