Smysl žití než spočineme v bohu

Jaký je smysl života? A má život vůbec smysl? Kdo jsme my, lidé? Kdo jsem já? Odkud kam jdeme? Kam směřujeme? Takové otázky si občas klade každý. A odpověd osciluje od popření smyslu života až po... To je u každého jiné.

     Každý vidí a hledá smysl života v něčem jiném a někde jinde. Totiž smysl svého života. Hledá jeho smysl, neboť to přece není samo sebou, že se ocitl na světě, poznává ho a nemůže si přitom zkrátka nevšimnout, jak je to všechno důmyslné. Jak to všechno funguje – vesmír se svými galaxiemi, hvězdami, planetami, černými dírami, temnou hmotou, život s jeho hýřivou paletou forem, s DNA, geny, s jeho křehkostí i nezničitelností v nekonečném koloběhu... Jak je to vše promyšlené ve svých vazbách, v závislosti jednoho na druhém, každý atom, každá molekula, látka... Voda, jak je dokonalá, v jediné kapičce a stejně tak v nesmírnosti oceánů, jak dokáže být něžná i strašlivá... To přece nemohlo vzniknout jen tak samo od sebe. To musí být dílem božím, za tím musí být inteligentní plán.
     Jak o tyto věci člověk jen zavadí, už je chycen, už musí hledat své místo v tom všem, svou cestu. Kam? Co všechno se člověk v životě naučí, co prožije, co pozná, co dokáže, jak touží, miluje, běsní, nenávidí, co je v něm lásky i zloby, radosti i žalu, naděje i marnosti, jak se pachtí a lopotí. A všechno by to mělo zmizet a skončit v jediném okamžiku smrti? To stokrát ne. Tak hledá smysl své existence, chce ho najít a pojmenovat. Hledá ho v praktické činnosti i v mysteriu. A když už si myslí, že ho našel, chvíli se jím opájí, aby nakonec zjistil, že to není ten pravý.
     A co když je to úplně jinak. Sám za sebe může člověk jen žít a naplňovat své potřeby, fyziologické i duševní. Ale smysl v tom není, v tom ho nehledejme. Člověk nemůže najít smysl svého života jen sám pro sebe, sám za sebe. Když z toho vychází, staví sám sebe do středu vesmíru, ale tam není ani nemůže být. Pokud je vesmír nekonečný, je všechno uprostřed i na okraji zároveň. Jestli je koloběh života věčný, má v něm každý své místo a čas, a to, jak ho naplní, je tím smyslem. A jestli je lidská duše věčná, tak ne proto, aby dál po opuštění fyzického těla existovala jednotlivě, bloudila kdesi, srážela se s jinými dušemi, nýbrž proto, aby se stala součástí věčnosti a nekonečnosti, aby s nimi splynula. Není to hezké vysvětlení výrazu spočinout v bohu?
     Napsal jsem a už tady publikoval »Báseň v próze o prázdnu a absolutní spojitosti«. Teď mám pocit, že bych ji měl připomenout.

Všechno lidské trápení pochází od toho, že si člověk začal představovat boha.
Že si ve své nehmotné mysli vytvářené živými hmotnými buňkami mozku božskost materializoval a personifikoval.
Prázdný prostor je božský, protože neexistuje, jelikož všude něco je, aspoň částice, a není-li, pak je prázdno otiskem hmoty a otiskem prázdna je hmota.
Nezáleží na tom, jestli věřím v boha nebo ne.
Když tvrdím, že věřím, připouštím eventualitu, že lze také nevěřit.
A nevěřím-li, na božskost to nemá žádný vliv.
Představa boha jako vousatého staříka na obláčku je úsměvná ale poetická a naivitou svou je božská.
Je-li bůh, kde je?
Je-li bůh, kým nebo čím je?
Jak vypadá?
Jaká je povaha božskosti?
Je bůh velký či malý?
Je obojím zároveň?
Je vším současně?
Je vším a ničím!
Je vším a ničím současně.
Podstatu božskosti nelze pochopit, tudíž se o to pokusím, jelikož sám jsem obrazem božskosti.
Nikoli proto, že se to píše v bibli, nýbrž kvůli tomu, že bůh je vším a ničím současně.
I ty nejnepatrnější částice jsou božské, protože bůh je v každé z nich.
V nejnepatrnější částici však není nejnepatrnější kousíček všeobjímající, všepojímající a všeobsahující božskosti, ale celá božskost ve své nesmírnosti a nekonečnosti v každé z nich.
Celá nedozírná božskost je v každém nehmotném bodu, co reálně neexistuje, neboť je jen prostorovou mezí dalších nehmotných bodů ve smyslu půvabné definice z deskriptivní geometrie, že mez stínu vrženého je vrženým stínem meze stínu vlastního.
Bůh je tím, čím je, protože je vším a ničím a v každé sebenepatrnější částici je celý a je současně absolutně všude a všechno je otiskem ničeho a nic je otiskem všeho.
Tak dostal bůh jméno Absolutno.
Židé to věděli, když bohu nedali jméno a v jejich interpretaci řekl bůh Mojžíšovi – jsem, který jsem.
Božskost je neustálý a nikdy neutuchající pohyb částic a částic částic a částic částic částic a tak dále stále do nekonečna v absolutní spojitosti, jež žádné částice nemá.
Takto se má chápat výrok, že bůh je, který je.
Jako se světlo chová coby proud částic i jako absolutně spojité vlnění, co se nijak dělit nedá, tak je božskost látka i fluidum.
I bůh je nazýván světlem... a láskou též.
A jsou tu opět ony představy boha, původci všeho trápení.
Slovy „nezobrazíš si boha zpodobněním ničeho...“ začíná druhé přikázání Desatera.
Jsou to slova božská.
Božskost si představit nelze a tak se nedá ani zobrazit a modloslužebnictvím jsou veškeré pokusy o to a klanět se jakékoli modle působí nakonec utrpení.
V božskosti všechno počíná i končí, neboť nekončí nikdy nic, jen se mění v neustálém pohybu, vzniká a zaniká, září a pohasíná.
Září i pohasíná.
Vzniká i zaniká.
Božskost je vším i ničím.
Je všude a nikde a vždy je to celá božskost.
Celá a celistvá.
Absolutně spojitá.
Nedělitelná, co se dělí na miriády nejnepatrnějších částic...