Sedmdesát jedna let po válce? Nic moc veselého!

Jsme uprostřed dní, kdy si připomínáme konec druhé světové války před 71 lety. Teď je v Evropě už dlouho mír. Totiž – je mír? Je a není. Za ty roky i v Evropě několik válečných konfliktů proběhlo a jsme ve válce s terorismem.

Druhá světová válka byla nejhrůznějším příkladem toho, kam až mohou věci dojít. Další globální konflikt by byl zcela jistě ještě strašlivější, stejně jako druhá světová válka předčila všechny předcházející. V Evropě oslavujeme konec druhé světové války 8. května. Ona ale reálně skončila až 2. září 1945, kdy Japonsko oficiálně podepsalo kapitulaci. Jsou tedy evropské květnové oslavy konce druhé světové války výrazem skutečnosti, že nás události odehrávající se někde jinde až tak moc nevzrušují? Takhle se to sice nedá napsat, protože evropské oslavy konce války jsou pochopitelné, a přitom je to pravda natolik, že nás války a problémy »jinde« poměrně rychle dohánějí v podobě teroristických útoků a současného velkého přílivu imigrantů. Pak je ale třeba i podrobná znalost historie druhé světové války víceméně zbytečná, protože žádné poučení nepřináší.

Přečetl jsem si nyní rozhovor Magdalény Sodomkové »Marnotratní synové« s dánským režisérem Sorenem Steenem Jespersenem, co natočil dokument »Bojovníci ze severu« o „dětech somálských uprchlíků v Dánsku, kteří žili klidný život v Kodani, než se z nich stali sebevražední atentátníci, džihádisté". Interview získal cenu pro nejlepší rozhovor roku 2015. Zde je: http://www.lidovky.cz/marnotratni-synove-prectete-si-nejlepsi-rozhovor-roku-2015-pnf-/zpravy-svet.aspx?c=A160504_131357_ln_zahranici_ELE#utm_source=idnes&utm_medium=text&utm_campaign=kolotoc

Přemýšlím o tom rozhovoru a mám pocit, že autorka odvedla „jen“ standardní novinářskou práci a zajímavé na něm bylo akorát téma. Podle mého se Sodomkové nepovedlo narušit  Jespersenovu linii uvažování, kdy hledá motivaci lidí, co vyměnili život v dánském „ráji“ za zabíjení. Nepokusila se zpochybnit režisérovo přesvědčení o potřebě pomáhat, jeho velké pochopení pro stigmatizaci těchto Somálců kolektivní vinou, pro jejich touhu někam patřit. Osobně si myslím, že nikdo nemá právo zabíjet jiné kvůli tomu, aby měl pocit, že někam patří. Tím, že kdosi z vlastní vůle a nevyprovokovaně zabije, stává se zločincem a snaha začlenit jej znovu do společnosti je marná. On totiž už překročil hranici do míst, odkud není návrat, anebo převelice složitý a bolestný. Aby to bylo zcela zřejmé, představme si návrat nacistického dozorce v koncentračním táboře jen tak do běžného života.

Totiž, je třeba si ujasnit několik věcí. Buď žijeme v míru a když někdo spáchá vraždu, patří do vězení, nebo proti nám teroristé vedou válku a potom ale nemůžeme mít pro ty, kteří na nás útočí, pochopení, pro ně ani pro jejich motivy. Mohli mít naši předkové pochopení pro nacistické vojáky, kteří 1. září 1939 začali kosit nevinné a skoro bezbranné Poláky a měli snad zkoumat jejich motivy? To asi těžko. Proč bychom dnes měli omlouvat ty, co zabíjejí nevinné lidi, neboť chtějí někam patřit a jsou frustrovaní kolektivní stigmatizací příslušníků národa či národů, které často páchají zlo? Takové pochopení může mít jedině tak režisér a natočit o tom strhující dokument. Ale to je tak vše, čeho dosáhne.

Když se Sodomková ptala Jespersena na resocializaci těch, co bojovali za Islámský stát nebo somálskou variantu Al-Káidy, co se nazvývá Al-Šabáb, odpověděl mimo jiné: „Tihle kluci jsou ve velkém, velkém průšvihu. Ale ani my neděláme dobře, že to necháváme tak, jak to je. Vůči komu si vybijí svou frustraci? Vůči nám. Třeba se vrátí a pak se odpálí tady. Měli bychom rozhodně udělat něco pro to, abychom je začlenili mezi sebe. (…) Když je budeme brát jako nepřátele, tak se nikam nedostaneme. Takhle nám jen na hlavu přiletí další bomba.“ Otázkou je, proč bychom měli těm „klukům“ z jejich průšvihů pomáhat? Oni se musí sakra moc snažit, aby si ten průšvih vyžehlili. A stejně si myslím, že to zkrátka ani nejde. Když nacistické Německo prohrálo druhou světovou válku, byla v Evropě spousta německých zajatců, s nimiž se moc v rukavičkách nezacházelo. A bylo to pochopitelné. „Co pak budou dělat všichni ti, kteří se vydali do Sýrie, aby se přidali k Islámskému státu?“ ptá se v rozhovoru ve své odpovědi Jespersen. A co je nám do toho? Na nás je zajistit jen, aby nám nemohli vinou své frustrace házet na hlavy bomby.

Znovu připomínám, teroristé proti nám válčí. Je to jiná válka než ta druhá světová, možná je obtížnější se v ní vyznat, ale je to pořád válka a neskončí jen proto, že si my přejeme žít v míru. Takhle to nechodí. Jespersen také říká: „Jsme ochotní bít se za svobodu slova. A já s tím souhlasím. Ale když na druhou stranu prokážete sebemenší snahu o porozumění motivům lidí z al-Šabáb a z Islámského státu, sklidíte vlnu kritiky: „Měli by vás taky zavřít, tohle není legální, hájit je!“ A já se ptám: Kde je jejich svoboda slova? Na to je tu dvojí metr a ten rozhodně ničemu nepomáhá.“ A co takhle. Přestavte si, že by ve Velké Británii v době, kdy na ni útočilo nacistické Německo, dopřávali svobody slova pro Hitlera, Goebbelse a třeba Brity, kteří projevovali snahu pro porozumění Velkoněmecké říši. Spíš, než chápat teroristy a Islámský stát, bychom se měli snažit pochopit, proč lidé třeba ze Somálska musejí utíkat do Dánska a cítit se tam vykořeněni? Jak mohla vůbec vzniknout teroristická organizace Islámský stát? Kde hledat příčiny toho, proč lidé v Somálsku a dalších zemích nežijí v míru, jako tak dlouho žila Evropa? Ač po většinu té mírové etapy zuřila v Evropě studená válka.
 
Jespersen v rozhovoru říká, že když byl mladý, taky chtěl někam patřit, být třeba politický aktivista, protože je v té chvíli ve společenství lidí, kteří se o něco společně snaží. A v tom to vězí. Když jsem byl mladý já, tak mě přímo nutili, abych někam patřil. Někam, kam jsem patřit nechtěl. Tohle ale dánský režisér nezná, proto se na svět dívá poněkud naivně. Lidi, kteří se o něco společně snaží? Krása. Podstatné je ale, o co se snaží. Hitlerjugend byli přece také mladí a také se o něco snažili.

Tak tohle jsou myšlenky, které mě napadají na prahu oslav 71. výročí konce druhé světové války v Evropě. Nic moc veselého! To vám povím!