Prospěje Václav Bělohradský politice? Ta nemívá s filozofy slitování.

Co vede sociální demokracii a zelené, aby kandidovali Václava Bělohradského na senátora? Podle mě hlavně snaha zastavit ideové vyprazdňování obou stran a kdo jiný než filozof by mohl dodat politickým směrům nové myšlenky?

Václav Bělohradský je jistě košatý člověk. Jako postmoderní myslitel a »autentický žák« proslulého Jana Patočky (fenomenologického filozofa, odpůrce komunistického režimu a jednoho z prvních mluvčích Charty 77), získal sám Václav Bělohradsky jistý věhlas. Avšak jde o to, zda Bělohradský ve svých dvaasedmdesáti letech a poté, co z levicových pozic revidoval své postoje ze začátku devadesátých let, kdy vystupoval jako razantní obhájce progresivního, ekologicky zaměřeného liberalismu, dokáže dodat zmíněným stranám onu správnou myšlenkovou vervu a švih.

Zdálo by se sice, že je Senát jako stvořený pro starší moudré lidi. Potvrdil to ostatně také český premiér a předseda ČSSD Bohuslav Sobotka svými slovy, že „takoví lidé, jako je pan profesor Bělohradský, do Senátu patří“ (http://www.novinky.cz/domaci/406466-sobotka-belohradsky-pomuze-prekonat-revnivost-mezi-cssd-a-zelenymi.html). Naproti tomu je Václav Bělohradský autorem výroku, který je na internetu uváděn mezi jeho patnácti citáty: „Doba se tak rychle mění, že životní zkušenosti starších lidí začínají být na obtíž.“ Domnívám se ovšem, že se filozof Bělohradský sám necítí být starý a nemyslí si, že už by neměl co říct k dnešku. Mé mínění dokládá tón, který je cítit z jiného výroku Václava Bělohradského: „Člověk je starý, když se jeho život stává jen čekáním na příležitost říci něco předem připraveného.“

Jedna věc je ale, co chce přinést do politiky z pozice senátora filozof Bělohradský, a druhá zase, co od něj očekávají politici, kteří z něj chtějí senátora udělat. Podle premiéra by měla  kandidatura Václava Bělohradského pomoci překonat stranickou řevnivost a partajničení sociálních demokratů a zelených. Předseda zelených Martin Stropnický si zase slibuje od oslovení filozofa, že se bude snažit „měnit svět“ a ne ho jen analyzovat. V tom vyjádření je patrná inspirace profláknutým výrokem Karla Marxe: „Filosofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit.“ Kam tato teze pak vedla, předvedly totalitní komunistické režimy tragicky a v obludných rozměrech. 

Vím, že teze Karla Marxe sama za to nemůže. Jenže je ukázkou, jak se filozofické výroky, co jsou většinou výsledkem hlubokého myšlení, dají snadno zneužít stejně jako filozofové sami. Karel Marx sice do jisté míry zneužil sám sebe, ale to na věci nic nemění. »Ševče, drž se svého kopyta«; praví stará lidová moudrost a platí pořád. Tím hůř, když chce slavný filozof dát své nezávislé myšlení »na stará kolena« do služeb hned dvou politických stran, které jsou navíc poměrně nesourodé a v obou se prosazuje řada různých ambicí, jež mají s filozofickým uvažováním málo společného. To pro filozofa těžko může dopadnout dobře.

Politika a moc je pro filozofy vůbec nebezpečným prostorem. Historie je plná dokladů. Jak třeba dopadli velcí římští myslitelé Lucius Annaeus Seneca nebo Petronius Arbiter (ačkoli toho nelze nazvat přímo filozofem). Na závěr ocituji konec románu Miky Waltariho Pád Cařihradu, který skvěle vypovídá o tom, jak končívávají filozofové při střetu s mocí. „I do Cařihradu se vrátili uprchlíci a sultán přislíbil být příznivý každému Řekovi, který se vrátil a mohl dokázat svůj vznešený původ. Mnozí se vrátili, a když dokázali svůj původ, byli neodkladně ze sultánova příkazu popraveni. Sultán se smiloval pouze nad chudým lidem, dovolil mu vykonávat práci pro obohacení říše, každému podle toho, čemu se vyučil. Přijal do svých služeb i učené zeměpisce, dějepisce i císařovy techniky. Nad filozofy se však nesmiloval."

Pevně věřím, že Václava Bělohradského nic podobného nepotká a mohu mu popřát, ať se mu ve funkci senátora daří, bude-li zvolen. Osobně si myslím, že ano.