Přestaňme už vzývat komunisty

Už mi leze krkem, jak stále kdosi srovnává naši současnost s režimem před listopadem 1989 za vlády KSČ. Výroky typu – »zlatí komunisti« nebo »za komančů bylo líp« – jsou hloupé a jejich autoři vyvolávají nebezpečné duchy.

Také mě znepokojují nynější socialistické trendy u nás i v celé EU a snad i v USA. Vadí mi stále větší regulace veřejného prostoru i soukromí a zásahy státu do svobod lidí, měření dvojím či trojím metrem. Vychvalování států s nedemokratickými režimy, jako jsou Čína či Rusko, mě děsí stejně, jako politické sbližování se s nimi, které prosazuje hlavně prezident Miloš Zeman. Za velmi zlé považuji, jak velkou moc u nás získaly brzy po listopadu 1989 komunisticko-vekslácko-lobbistické mafie. Negativní je dle mého vstup Andreje Babiše na veřejnou scénu a jeho počínání v politice i ekonomice. Nikdy mi také nepřestane překážet oficiální působení komunistické strany v politice. Nestabilní ekonomické prostředí, legální existence lichvářských společností, exekutorská lobby, špatná vymahatelnost práva a další neblahé jevy, to všechno mě nenechá klidným. Co to však má co dělat s bývalým režimem pod totalitní vládou komunistické strany?

Stále přece máme ještě demokracii a všechny základní svobody a materiálně se má drtivá většina lidí lépe, než se měla kdykoli v minulosti. Tím nechci bagatelizovat bídu některých skupin obyvatelstva. I to příslovečné »rozevírání nůžek« znamená nepříznivou skutečnost. Nicméně bychom se měli starat, aby se nám vlivem oněch vyjmenovaných i nezmíněných negativ nakonec nevytratila i ta svoboda, demokracie a nesporný blahobyt, místo abychom resuscitovali zombie socialismu a komunismu.

Předlistopadový režim zkrátka u nás padl, neboť byl pro většinu lidí (a to i z tehdejší KSČ) neúnosný. Padly i režimy v Sovětském svazu a jiných zemích takzvaného socialistického tábora, protože nedokázaly především ekonomicky soupeřit s vyspělým světem a politicky se draly proti proudu dějin. Představa, že by KSČ v čele s Miloušem Jakešem a Gustávem Husákem dokázala přežít rok 1989 a po nějakých kosmetických úpravách ve svém vedení uměla nadále vládnout a nastolit u nás pořádek a prosperitu, je nejen iluzorní, ale veskrze scestná.

Možná ale popřávám jen příliš sluchu hlasům, co vzývají socialismus a komunismus. Nyní sice žijeme ve složité době, problém masové imigrace do Evropy je závažný, nacházíme se asi na prahu další ekonomické krize, Evropská unie stojí na jakémsi rozcestí a světovou politickou scénou zmítá řada konfliktů a animozit. Přesto mi dávají naději mladí lidé, kteří většinou už hledí na svět jinak, jsou schopní, sebevědomí a nevláčí sebou zátěž minulých dob. My staří, pokud dovedeme správně vyhodnotit své zkušenosti a poznatky, bychom je měli jen upozorňovat na nebezpečí a úskalí, které jim na cestě mohou hrozit a věřit v jejich sílu a způsobilost řídit své věci i svět. Tím ovšem sám sebe nevyviňuji z odpovědnosti a nezbavuji se úkolu pomáhat tomu, co považuji za správné a dobré.