O zdraví, nemoci, bolesti, léčení a smrti

Češi žijí déle a jsou zdravější. Podle nedávno zveřejněné zprávy to údajně ukázala vládní studie udržitelného rozvoje. Kdo ví, jak moc se tomu dá věřit? Pro konkrétního člověka to ale stejně nemá prakticky žádný význam.

     Lidé, jež uměli pomoci druhým od bolestí a nemocí, patřili vždy mezi obecně uznávané, vážené a uctívané, ale nikdy za to nebyli hmotně oceněni tak, jak by si zasloužili. Je tomu tak stále, aspoň podle našich lékařů. Přitom právě dnešní medicína dokáže skutečné divy. Neumí zabránit jenom smrti. Ale to nikdo. Lékaři však dovedou pomocí přístrojů udržet při životě i člověka, jehož vědomí už odešlo a který by bez aparátů, nahrazujících mnohé jeho biologické funkce, dávno zemřel. Medicína se tak v tomto smyslu stává čím dál víc jakýmsi mechanickým oborem, který sice pracuje s živou hmotou a lidskými bytostmi, ale v zásadě jako se zařízením, jehož vadné součástky umí nahradit jinými, biologickými nebo umělými. Samozřejmě, že tomu zatím, díky bohu, není tak doslova, ale ten trend je stále zřetelnější. 

     Fyzikové už dávno přijali, že nelze exaktně popsat objekt bez účasti pozorovatele, že je pozorovatel zahrnut do soustavy vztahů. Medicína ale neučinila podobný krok a nepřestala pacienta chápat jako soubor buněk, tkání a funkcí. Kromě toho medicína přistupuje stále k pacientům paternalisticky. Vztah mezi lékařem a léčeným se dosud vnímá jednosměrně a lékař je pořád čímsi mezi šamanem a fyziologickým mechanikem.
 
     Mechanistický přístup k životu a zdraví člověka je ale patrný obecně, nejen v medicíně. Lidé často nakládají se svými těly, jako by byla nezničitelná a když se v organismu něco porouchá, šupky dupky za lékařem, co předepíše lék a člověk je zase zdravý, nebo může aspoň fungovat s přijatelnými potížemi. A nepomohou-li medikamenty, tak honem na operační stůl a chirurg už v té tělesné schránce něco uřízne, něco přiheftne, něco vymontuje, něco namontuje a jede se dál. Pochopitelně nejsme takoví všichni. Někteří lékařům a moderní vědecké medicíně nevěří ani za mák. Spoléhají se naopak na psycho-, bio- a kdovíjaké troniky, na přírodní a lidové léčitele v domnění, že jim pomohou od utrpení a trápení silami čarodějnými, o jejichž podstatách a povahách nevědí zhola nic. To je zase druhý extrém – svěřit se do rukou lidí ovládajících tajemné síly a doufat, že oni svou zvláštní vnitřní energií člověka zbaví nemocí a bolestí a vrátí mu zdraví.

     Nechci zlehčovat a tím méně popírat umění lékařů a výsledky moderní medicíny, ani se posmívat léčitelství. Od bolestí a nemocí může člověku pomoci ledacos, dokonce i víra v uzdravení, a to nejen obrazně, ale jako reálná síla. Jde však o to, že bez svého vlastního přičinění člověka-pacienta samotného jsou lékaři i léčitelé prakticky bezmocní. I když jsou organismy jednotlivých lidí různě pevné či chatrné, zdraví a život má každý především ve svých rukou. Kdesi jsem četl, že není žádný důvod, aby člověk nežil sto padesát, dvě stě i více let. Leč zatím nežije, ale jak se mu bude na světě dařit, může do značné míry ovlivnit hlavně on sám. 

     Smrti se však nelze vyhnout. Dnešní medicína ale, místo aby se snažila o humanizaci smrti, se mnohdy pokouší o nemožnost, totiž přemoci smrt. To je ale omyl, takový cíl nelze splnit a medicína si tím omezuje prostor k tomu, co dokázat může, a sice zmírňovat bolest, ne překonat smrt, ale oddálit ji změnou dietetických návyků, zlepšením životního prostředí a všeho, co mohou jedinci i společnost – oddálit smrt způsobenou civilizačními chorobami. Současná medicína víceméně rezignovala na ars moriendi, staré umění umírat, které má důležitý sociální rozměr. Je to mezera mezi vyvrcholením choroby a smrtí, kdy současná medicína člověka opustí a ponechá ho sobě samému napospas. Vinou této zpupnosti pak v nemocnicích, s leckdy i skvělým přístrojovým vybavením, umírá spousta pacientů bez účasti, která by překročila léčebnou saturaci, ač Hippokratova přísaha předpokládá spojení účasti a vědění.